Alsasko 2014 7/9: Mistři světa, Bastila, ze Saint-Pierre-Bois do vinic

Přejezd do Alsaska a zakempování; cyklovyjížďka s prozaickým cílem: Zjistit otvírací doby vinařství;  
Trasa Saint-Pierre-Bois – Barr – Itterswiller – Scherwiller – S.P.B, 55 km, pohodové cyklistické počasí s jednou sprškou.

9:00 Sbaleni rovnou odjíždíme, protože “kempovné” jsme zaplatili už včera.
Na první křižovatce v Bamlach (Bad Bellingen) odbočujeme doprava k vinařství Marienheim. Zvoníme, po chvíli dorazí postarší chlapík. Vypadá přátelsky, ale zjevně má za sebou náročnou noc.
Ptáme se po vínu, nalévá na ochutnání.
”Nějaké doporučení?” Ukazuje na lahve aranžované ve vitrínce.
”Tohle”, prst míří na Riesling a Pinot Gris, “piju od pondělí do pondělí”
”…. a tohle”, ukazovák klesno o dvě polohy na obzvlášť úpravně aranžovaný Pinot Noir, “to piju od neděle do neděle!”
”Tak to prosíme po třech lahvích od každé z nich!”
Pokývne a ztěžka odejde do velké haly vpravo. Za chvíli se vrátí a jde opačným směrem.
Zastaví se s omluvným kývnutím: “Byla to náročná noc!”
”Ach jo, jak vlastně dopadl fotbal? Vyhráli jste?”
Vyhráli. 1:0 v prodloužení. A tenhle vinař slavil do půl třetí.

11:00 Po dálnici kolem Freiburg im Breisgau známou cestou přes Marcksheim na silniční odpočívadlo, kde nás zase vítají čápi.
Průtrž mračen je jen krátká.

Je pondělí, potřebujeme nakoupit jídlo. V Seléstat zajiždíme k supermarketům
… a ty jsou zavřené :-0
Panebože, ono je už zase výročí dobití Bastily!

12:30 U Chatenois končí vinice lemující východní stranu Vogéz; vjíždí se do hor. Krajina na pár kilometrech mění svůj vzhled na horský: pastviny, zalesněné kopce, skalnaté vrcholy.
I když nadmořská výška okolních vrcholků sotva překonává 800 m.n.m., dno údolí je pod 250, takže stoupání jsou tu nemalá.

12:30 Náš cíl: kemp na farmě v Saint-Pierre-Bois.
Jeho existenci mi (bez jakýchkoliv detailů) prozradil při přípravě téhle dovolené web CampingInfo.
Kempovací louky jsou dvě, odděluje je silnička.
Na “dolní” louce parkuje pár obytných automobilů, takže my jdeme na “horní louku”.
“Horní” je vedle stavení domácích. Jsou u ní sprchy, a hlavně - není tu vůbec nikdo!
Stan stavíme vedle roubeného sezení se stolem.
Teplá voda ve sprše je na žetony (á 0.50 Eur), záchody jsou ve stodole.
Splachovací, čisté, s akustickou kontrolou dění na dvorku. V opačném směru pak s vizuální kontrolou bot “uživatelů jednotlivých postů”  :-)

Žízní netrpíme – otevřeli jsme víno z Marienheimu (dobré, ale teplé – chladnička nefunguje už od začátku), k němu pár obložených chlebů jako předkrm oběda, za kterým za chvíli vyrazíme.

13:45 Vyjíždíme vesnicí na severozápad.
Táhlé stoupání a pak odbočka ze silnice nás měly přivést ke kapli nad vesnicí, ale ocitli jsme se na rekonstruovaném fotbalovém hřišti. Oslíka to hodně pobavilo!
Silnice se stáčí na východ, po pár kilometrech přejíždíme poslední východní hřeben Vogéz a pod námi se otvírá údolí Rýna. Sjíždíme do pásma vinic.

14:00 Zastavujeme u odbočky do Itterswiller; snažím se z mapy odhadnout, jestli tam může být restaurace otevřená i ve státní svátek (nechceme zbytečně “ztratit výšku”). Mapa mlčí, tak volám tuhle otázku na mladou Holanďanku, které kolem nás projíždí na hi-tech silničce. Tipuju jí slabých dvacet a vypadá hodně ve formě.
Říká, že pochybuje, že spíš až v Epfig, a ptá se jestli máme hlad.
Co je to za otázku, jasně, že máme.
Dívka sahá do zádové kapsy a loví “sušenku poslední záchrany”.
Honem doplňuju předchozí informaci: “Nene, nic nechceme, máme hlad, to jo, ale hlad na oběd! Keksíky ještě taky máme.”
Honem se loučíme. pokračujeme do původním směrem na Barr. 

14:15 V Grand Cru oblasti Moenchberg vinicích nad Adlau doplňujeme kalorie z keksíků - inspirace holandskou dívkou :-)
A taky si fotíme sochu mnicha, kterou tu postavili majitelé zdejších vinic, aby vzdali holt zdejšímu ‘terroir’.
Silueta sochy odkazuje na logo “Vigneron independant”.  

15:15 Jsme v Barr před vinařstvím Domaine Noelle Bachert, jehož víno nás oslovilo už před dvěma roky.
Dnes je zavřeno – jako všude, ale aspoň koukáme na otvírací dobu pro zítřejší nákup.
A taky se chvíli schováváme před deštěm, který právě začal.

15:30 Konečně jídlo – v osvědčené turecké ‘brušeterii’ s výhledem na penzion s modely čápů ve všech oknech.  
Slunečníky chrání před lijákem, na závěr skvělé espreso.

16:45 Při zpáteční cestě přejedeme úzkokolejku, a tím se na téhle dovolené konečně odtrháváme od deště!

17:15 V Itterswiller je vinařství v každém druhém domě.
Majitel Domaine J.L.Schwarz má strašlivou rýmu, za kterou se průběžně omlouvá. Omlouvá se i za svou angličtinu (úplně zbytečně), kterou dlouze a barvitě popisuje důvody, proč je zdejší/jeho Grand Cru víno tak skvělé.
Nejenže ví, kde je Česko, ale příležitostně jezdí se svým vínem do Prahy.
Kupujeme jen 6 lahví (standardní zdejší preference R, PG a PN) – víc nedokážu do cyklobrašen přibalit (průměrná cena za lahev Grand Cru 10-12 Eur).

17:45 Nothalten – obecní kašnu, v které plavou tříkiloví kapři jsem jsem ještě neviděl.

18:00 Dambach-la-Ville je úpravná vesnice (jako všechny tady): hrázděné domy, dlážděné ulice, zurčící kašny a spousty kytek. A taky impozantní hradby, zachovalé vstupní brány s věžemi, které zdobí čapí hnízda.
V historickém centru se slaví (zřejmě “bastila”), na dámy v alsaských krojích s velikými černými mašlemi je pěkný pohled … sedělo by se tu hezky, ale nás tlačí čas.

18:30 Míjíme Scherwiller a po cyklostezce vedoucí na západ opouštíme oblast vinic.
Příjemná asfaltka lesem nabírá výšku, docela se zapotíme.

19:15 Les končí u Thanvillé, vinice vystřídaly pastviny.
Po čtvrthodině mírného stoupání jsme u stanu.
Žádný nový obyvatel nepřijel; večeříme, popíjíme a plánujeme zítřejší den:
- dopoledne autem výjezd na nákupy vína i potravin
- odpoledne pěší túra na protější vrcholy Chateau du Frankenbourg a Rocher de Coucou.

 

 

Podél Rýna 6/9: Výlet do Basileje

Trasa: Rheinweiler – proti Rýnu – Basilej – po Rýnu – Rheinweiler, 52 km;
polojasno, občas liják.

8:45 Balíme ve Waldshut, platíme (30,- Euro), odjíždíme.
Navigace v Nokia E52 i silniční značení spolehlivě vedou stále po pravém břehu Rýna, po státovce a později po dálnici; za hodinu jsme v cíli.

10:00 Autokemp Lug ins Land poblíž Bamlach - i když sám sebe klade poblíž Bad Bellingen. Je velký a honosný, ale je blízko Basileje, kam se dnes chceme podívat.
Jsme tu jen na den, tak hned platíme: 23.5 Euro.
Místo pro stanování je dost mokré; stanů jen pár, všechny typu Duhový hrad XXXL s holandskými obyvateli.

11:00 Vybaleno, stan postaven, převlečeni za cyklisty vyjíždíme. Už bez bagáže, cyklopuťák skončil.
Do Rheinweiler sjezd z kopce, chvíli hledáme kudy podjet dálnici; pak po písčité pěšině přímo po břehu Rýna na jih.
Po pár kilometrech jedeme podél dlouhých, uměle vyhloubených oblázkových van – slouží ke snížení a ‘rozplyznutí’ zvýšeného průtoku, především při jarním tání. Ale i teď je hladina Rýna zvýšená a stále roste.
Na dně oblázkových van jsou jezírka krásně čisté vody – určitě skvělé koupání … až se oteplí.

12:00 Odpočíváme a pozorujeme kormorána, stojícího na balvanu uprostřed proudu. Během deseti minut voda znatelně zmenšila jeho ostrůvek. Kormorán se ještě chvíli rozhlíží, a dřív než mu řeka namočí nohy, roztáhne křídla a letí si po svém.

12:30 Jez, u kterého vzniká padesátikilometrový ‘náhon’ – Grand Canal d’Alsace. 
Klidná voda nad jezem působí klidným, idylickým dojmem ve srovnání s hučícím a pěnícím živlem níže. 
Přispívá k tomu i spousta ptačích rodičů, kteří tu ukazují opeřeným potomkům, co a jak dělat, aby byly připraveny pro život.

Bílý pták letící nad hladinou má tu typickou siluetu, která ve mně vždycky probudí vášeň lovce beze zbraně:
“Volavka! Úplně bílá!! To sem eště neviděl!”
Snažím se dostat co nejblíž k místu, kde si sedla, zoomuju a sakruju, jak to tomu foťáku dlouho trvá.
Ta káča ví, že po ní jdu, a postupně třikrát popoletí dál. Pak jí hra přestane bavit, obletí mě nad řekou a přistane pětset metrů pod námi. Vrátím se za ní, ale už nejdu moc blízko, nechci ji už znovu plašit.
Teprve při tomhle psaní (tj. o půl roku později) zjišťuji, že šlo o volavku stříbřitou, která má – na rozdíl od volavky bílé – dlouhá pera vzadu na hlavě.

Máme hlad, zastavíme u hospůdky se zahrádkou na nábřeží, ale vzápětí si uvědomíme jasný signál – slunečníky mají připaženo!
Dáma, která sedí v zahrádce ve velmi neformálním pozici, vypadá jako zdejší servírka, která teprve před chvíli vyhodila posledního včerejšího hosta.

13:00 K Mostu tří zemí (Dreiländerbrücke) jenom nahlédneme, sháníme kde se najíst.
Ještě jeden planý pokus a pak konečně italská restaurace UžNevímJakSeJmenovala s venkovním sezením. 
Kousek za mostem začalo Švýcarsko, takže ravioli (špenát, parmazán) jsou o 50% dražší než kdybychom byli o 100 metrů severněji.
Ale za chuť absolutorium, espreso skvělý.

”Koukej támhle, jaký tu jezdí zvláštní vlaky.”
”Hmm … ve městech se jim říká tramvaje.”

K historickému centru jedeme podle směrovek; cestu krátce přeruší liják.

14:30 Z mostu Wettsteinbrücke pozorujeme malý přívoz, který statečně zápasí s proudem.

Rytířskou ulicí (Rittergasse) vedeme kola k basilejské katedrále Basler Münster. Ne že by se nedalo jet ( naopak, ve středu ulice není položena historická dlažba, nýbrž asfalt!), ale připadá nám to zdvořilejší.  
Naši úctu a obdiv si ale katedrála ani úprava jejího okolí nezíská. Vše nám připadá divadelně kašírované – naleštěná dlažba, omyvatelné barevné omítky.
K tomu asfalt, který v bočních ulicích kolem Münsterplatz “doplňuje” dlažbu velice často.
Nejsem žádný ‘prahofil’, ale při pohledu na Rýn a město za ním si říkám: “Jeďte se podívat do Prahy, jak má vypadat pohled na město od hlavní katedrály!”
A hlavně – skoro nikde nejsou v oknech kytky!!! :-(

15:00 Jedeme zpátky.
Pěkné růže pnoucí se po zdi nacházíme na druhé straně řeky, než se uličkami propleteme na nábřeží.
Nejdřív pěkné korzo, postupně přijíždíme do přístavní části.

Přejíždíme hranici s Německem;
jedeme se podívat na druhou stranu Mostu tří zemí (délka 229 m = nejdelší oblouková konstrukce pro pěší lávku na světě); jsme ve Francii.
Koukáme proti proudu na švýcarskou část Basileje: “Vidíš, i ty labutě a kachny jsou raději u francouzského břehu, taky se jim ve Švýcarsku nelíbí!”
Je to nespravedlivé, ale argument, že zato možná může ta pravotočivá zatáčka, která ptáky vynáší k levému břehu řeky, spolknu a souhlasím.

16:15 Uvažuju přejet přes jez a jet po pruhu, který odděluje Grand Canal a Rýn. Ale nejbližší most, který by umožnil se vrátit na pravý břeh je asi 8 km  za naší odbočkou, a je to dálniční most, takže není jisté, zda se po něm dá jít (i když pravděpodobné to je).
Takže stejnou cestou podél Rýna, který proti dopoledni mírně poklesl.
Informační tabule o prováděných protipovodňových a rekultivačních opatřeních píše, že po dokončení v roce 2018 by uměle vytvořené zachytné vany měly zadržet 2.8 Mm³ vody – více na webu prezidia ve Freiburgu.

Zajímavý svaz s vinicemi, končí srázem na dálnici. Snad ty vinice vydrží ještě dlouho.

Jede se tak pěkně, že přehlédnu odbočku k podjezdu pod dálnicí na Rheinweiler. Zarazí mě až kotvení lanovky přes řeku:
”Hergot, tady jsme nejeli, museli jsme přejet!”
”To víš že jo; ta odbočka už byla.”
”A že’s nic neřekla?”
”Když ono se tak pěkně jelo. A já si myslela, že chceš jet jinudy ... jako vždycky!”
Vrátíme se asi půl kilometru.
V Rheinweiler se zamotám ještě jednou a vyženu nás tak zbytečně do krpálu převod 1:1. Musím se zeptat domorodce, kudy na Bamlach. 
Sjedeme zase dolů a před dalším stoupáním na konci vesnice chvíli odpočíváme.

18:00 Vinaři mají ve vesnici mají zavřeno, tak kupujeme místní vzorek v obchůdku v kempu, k tomu i něco snídani.
Ve vedlejší “kulturní místnosti” je už nával před televizí – večer hraje ve finále brazilského fotbalového MS Německo proti Argentině.
Vyjdeme ven. Poblíž svého služebního mercedesu tam stojí pohledná německá policajtka a cosi domlouvá s kempovou recepční. Hádám jí 30-, sportovní postava, slámové vlasy do ohonu, na pravém prsu mluvítko vysílačky, na opasku rozšířenou policejní výbavu, kanady. Fakt bych jí nechtěl naštvat.

21:30 Při večerní procházce s nadějí pozorujeme roztrhané mraky na západě jako příslib lepšího počasí. A marně se snažíme podle jásotu nebo nešťastných vzdechů rozpoznat, zda se německým fotbalistům daří ve finále MS v Brazílii.
Že by to skončilo nerozhodně? :-0

Podél Rýna 5/9: 4.etapa cyklopuťáku

Dopoledne vlakem do Stockach pro auto;
odpoledne kolečko Waldshut – (CH)- Felsenau – Klingnauer Stausee – Kleindöttingen – Leibstadt – (D) - W., 26 km;
nejdřív přeháňky, pak polojasno, 20 °C.

Zamračeno, ale neprší; na nádraží jdeme asi 1.5 km.
Peron špinavý, nepořádek, vajgly; vagony mají samoobslužné otvírání, ale interní displeje neukazují aktuální zastávku – to by se ČD nestalo. 
U 5. koleje je celní odbavení – odsud jezdí vlaky přes most do Švýcarska.
Jízdenka Waldshut – Stockach pro 2 osoby == 29 Euro; až doma jsem zjistil, že jsem měl vyplnit svoje jméno a příjmení na výtisk jízdenky zepředu a jméno Jany (spolujezdců) z druhé strany. Žádný průvodčí si nestěžoval :-)

Na “náš” vlak čeká dost lidí. 
Kousek od nás stojí pohledná Ruska. Má krásně formovaný svetřík a asi desetiletého syna, který nezvedá oči od herní konzole; po chvíli se k nim připojí chlápek, který mi připomíná knihovníka Neviditelné univerzity na Prattchetově Zeměploše. Nejen výrazem, i barvou vlasů. Ale strach z něj jde větší.
9:14 Vlak přijíždí na čas. Je dost obsazený, pasažéři - vesměs domorodci – sedí vždy do uličky. Asi zdejší zvyk blokovat místo u okna :-P
Na volné místo se jich neptám, raději postojíme. 
Stojím nad dvousedačkou s Ruskou a jejím synem; její partner sedí za mými zády.
Vlak se rozjede, ona mě zatahá za triko a ukazuje o 2 místa dopředu na dvousedačku, z níž jeden a půl místa zabírá velice tlustá domorodkyně. Veden mužským reflexem se začnu naklánět, abych ji mohl tiše říct, že tam se teda fakt nevejdu (a přitom byl blíž tomu nádherně tvarovanému hrudníku). Ale hned si uvědomím upřený pohled orangutana v týle, sdělení, které dost dobře nelze říct nahlas, spolknu a jen děkovně zavrtím hlavou.

10:03 Radolfzell am Bodensee. 50 minut čekání na přestup si krátíme procházkou, která nás zavede:
- k okapu,o který jsme opírali kola první den
- i k jezeru, které opravdu neláká ke koupání – jeden z cílů dovolené nesplníme. Snad někdy příště!P

11:10 Stockach nádraží
11:40 Došli jsme do kempu. Právě včas, od 12:00 je polední pauza.
Recepční u které platím: “Už jsem si říkala, kde jsou ti lidi. Ale manžel říkal, že tu auto nenecháte”.
Tak nevím: je tak blbá moje němčina nebo ona? Vždyť před 3 dny kývala, že rozumí mému obsáhlému vysvětlování našich plánů. A teď neví, proč tam zůstalo auto samo :-0
Platíme: 1 noc spaní a 3 dny auto = 60 Euro … znám i nižší ceny, ale na druhou stranu “byl klid”.

Přejezd ke stanu: Směr na Waldshut – Tiengen je dobře značený, aby trasa vedla výhradně po Německu; zajet do CH znamená zaplatit švýcarskou celoroční dálniční známku.
Ujeto 88 km.

Nákup zásob v Rewe u nádraží (malý výběr místních vín);
než otevřou recepci kempu (14:00) abychom mohli s autem dovnitř, obědváme v restauraci v kempu (grilovaná žebírka z menu + střik + espresso = 37 Euro/2).

15:15 Jedeme na kratší okruh k jezeru/přehradě, která je na mapě zobrazena jako močál.
Přes rozestavěný most a rozestavěnou celnici přejedeme na levý břeh Rýna.
Značením cyklostezky se necháme převést přes most na levý břeh řeky Aare; 
most stojí v místě, kde se tato řeka, nejdelší ze všech co ve Švýcarsku pramení i “končí”, vlévá do Rýna.

Po silnici dojedeme do Gippingen,
mezi domky na okraji obce hledáme kudy projet k přehradě, která už tady má začínat. Vlastně končit.
Prší, navlékáme pláštěnky.

15:45 Příjemné piknikové místo s výhledem na jezero i na hráz nepochybně s elektrárnou.
Na vodě je vidět spousta ptáků.
Kachňatům by voda padající zhora asi vadit neměla, ale moc spokojeně nevypadají; krčí se samy do sebe.
Podél jezera teče široká “strouha”, na které se v protiproudu udržuje pár labutí s osmi labuťaty. Před deštěm je kryje okraj lesa, vypadají spokojeně.

Na horní okraj dojíždíme po asfaltové cyklostezce podél přehradného jezera za deset minut.
Stojí tu “ptačí pozorovatelna”: dřevěná, s ideálním výhledem na jezero. Na zábradlí jsou tabule zobrazující ptáky – jen kachen napočítáme 36.

Úsek z Kleindöttingen do Leuggern je dost nepříjemný: není tu cyklostezka, musíme jet po kraji silnice. Provoz sice není příliš hustý, jenže Švýcaři jsou stejně ohleduplní řidiči jako Východočeši, tj. bezohlední.
Naštěstí na zbytku cesty už je zase oddělená stezka.

Nevelké stoupání nám postupně odkrývá původce bílého závoje vodní páry – chladící věž. Čeho? Elektrárny. Cože? Vždyť je to u Rýna, jenže vodní elektrárna přece nepotřebuje chladit. Tak asi není vodní. Tepelná taky ne, když nemá komín (má ho, ale malej). Takže nezbývá než … jaderná elektrárna Kernkraftwerk Leibstadt.
Jakožto absolvent Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT (byť v nejaderném oboru) mám k “atomkám” kladný vztah a tak mě tohle ‘setkání’ velice těší.
A ještě větší radost mi udělá dodatečné zjištění, že:
- v současnosti funguje ve Švýcarsku 5 atomových elektráren
- žádnou z nich nehodlají v brzké době odstavovat.
Zdroj: Wikipedie “Liste der Kernreaktoren in der Schweiz”.

Prudký sjezd k řece a pak přejezd přes zdymadlo, které tu plní úlohu i vodní elektrárny a regulátoru hladiny pro chlazení reaktoru.
Masa vody, padající přes hranu jezu a pěnící pod našima nohama, vzbuzuje respekt.

Sjíždíme kousek podél řeky kvůli focení, hukot vody slábne, zato sílí občasné záchvaty vzteklého pláče. Tipuju, že nějaký mrňous se rozhodl, že prosadí svou za každou cenu.
Přejíždíme hráz náhonu a dojíždíme ke zdroji kraválu. Nebyl to žádný vztekloun, ale velká modelářská autodráha, na které několik chlápků zkouší svoje modely.
Pěkné pokoukání.

Po cyklostezce vedoucí těsně podle pravého břehu Rýna dojedeme do kempu.
Už to není čistě zelená přátelská řeka; teď je to silný živel, s kterým není legrace. 

 

 

Podél Rýna 4/9: 3. etapa cyklopuťáku

Trasa Flaach –Teufen – Eglisau –Rheinsfelden – Hohentengen a.H. - Rheinheim -Tengen - Waldshut, 48 km; polojasno, pár přeháněk a jeden záplavový liják, 15 - 18°C

Aspoň pár dní v roce spím rád pod stanem. Spaní pod širákem už moje ledviny neschvaluj a tvrdě postihují; leda poblíž ohně, který by někdo celou noc udržoval.
Při ranním lezení ze stanu si uvědomuju, jak tělo stárne a že je nutné tomu přizpůsobovat cíle, kterých chci dosáhnout … nebo o nich aspoň uvažuju ;-)
Aktuální stav: Po 3 nocích v malém stanu musím při “ranním startu” dolézt po čtyřech alespoň metr od obvodu stanu. Teprve tam se mohu začít vztyčovat (samozřejmě, s pomocí rukou), jinak hrozí zavalení a nevratné poškození stanu..

9:45 Hranice rozdělení čistě zelené a bahnité hnědé vody v řece se přes noc rozplynula.
Na obloze je šedivá deka - vyjíždíme bez pláštěnek, ale ve větrovkách.
Stoupání z Flaach přes Berg am Irchel zahřeje.
Potěší tabule u silnice vyzývající řidiče, aby dávali pozor na ježky, kteří se v noci chodí z vlhkých luk ohřát na teplý asfalt.

10:30 Silnice se klikatí na jih úbočím hlubokého lesnatého údolí nad Rýnem. Jedeme
kraji silnice, na cyklostezku není u silnice místo;
kvůli rozhlédnutí zastavujeme na malém odpočívadle.
Zdejší řidiči nejsou k cyklistům ohleduplní tak jako Němci nebo Francouzi, s úlevou odbočujeme v Teufen na cyklostezku (10:45).

V obilném poli na úbočí řeky Töss, která teď přivádí do Rýna vodu ještě o poznání kalnější, útočí poštolka na něco, co se skrývá mezi stvoly. Prudké střemhlavé útoky ubrzdí vždy těsně nad klasy, do porostu si netroufne.
Prohrála, potenciální kořist unikla.

Příjemná, cyklisticky nenáročná, štěrková cesta po břehu Rýna nás lesem a pak podél pastvin a vinic přivádí do Eglisau.
Podél naší trasy není žádná “občerstvovačka” (benzinku nepočítám) a tak bez zastávky pokračujeme.

Dlouhý železniční most má krásné vysoké kamenné pilíře - vyjma části, která překlenuje Rýn, tam je nezajímavá ocelová konstrukce.
Tipuju, že tahle dyzajnově rušivá část vznikla dodatečně, jako oprava následku úspěšného leteckého útoku za války. Ale wikipedie nic takového nepíše, tak se asi mýlím.

Začalo pršet.
Můj tachometr se vynuloval a definitivně odešel do návi. Nebo do Návy. V každém případě je po něm :-(

12:00 Zastavujeme v Landgasthof Fähre (Přívoz). Jsme mokří a trochu zpocení, ostýchám se ke stolům s bělostnými ubrusy a tak sedáme k prostému stolu poblíž výčepu. To je považováno za signál, že nechceme jíst a tak dostáváme jen nápojový lístek. Musím si tuhle konvenci pamatovat.

Kousek dál je řeka přehrazena velkým zdymadlem s elektrárnou – Rheinsfelden; kousek níž po proudu čekám podle mapy most, po kterém chci přejet na pravý břeh. Zastavím u informační tabule o historii stavby, fotím jez z vrcholku strmého schodiště.
Ozve se dupání, dolů po schodech kolem mě proběhne mladík. Koukám, jak utíká po betonové plošině podél červené elektrárny, zmizí v malé budově na jejím konci a pak se objeví na pokračování plošiny směrem ke zdymadlu.
V hlavě mi trochu šramotí … koukám po proudu, žádný most v dohledu, nojo, tak tohle je most, po kterém plánuju přejet na druhou stranu.
K betonové plošině se naštěstí dá sjet “objízdnou cestou”, nést naložená kola po schodech by nedopadlo dobře.
Malá budova uprostřed řeky je hraniční přechod, vracíme se do Německa.

13:00 Nákup v supermarketu na východním okraji Hohentengen am Hochrhein.
Zaujme nás, jak obrovské kopce zboží tu ve svých nákupních vozících tlačí k pokladnám většina zákazníků. Že by se blížila živelná pohroma nebo je platební amnestie?
Správnou odpověď napoví pohled na registrační značky aut na parkovišti – 90% jich je ze Švýcarska. Inu, je tu výrazně levněji a tak při týdenním nákupu jde národní hrdost stranou :-P

13:45 V Lienheim konečně nacházíme otevřenou restauraci, zastavujeme na oběd. Bylo to už dost ‘natěsno’, mají otevřeno jen do 14:30, pak až od 17:00 – další zdejší “konvence”, kterou je dobré si pamatovat.
Jana při náhlém zastavení naložené kolo sice udrží, ale upadne na koleno. Trochu krvácí a kulhá, ale – podle ní - nic to není! (léčit ho musí ještě 2 týdny po návratu).
Skvělé jídlo: Panenka v šunce + vařená zalenina + vydlabaná dušená cuketa, která má v sobě kousky zeleniny a v rajčatové omáčce. Předkrm je pozorností podniku: listy polníčku + červená řepa zalité balzamikovým octem a sýrovou omáčkou.  

V Rheinheim nás značení cyklostezky odvede od řeky a pak se ztratí.
Trochu bloudím než konečně chytím správný směr, ale ne správnou cestu -jedeme po krajnici hodně frekventované silnice až na jižní okraj Kadelburg, kde se teprve podaří vrátit na značenou cyklostezku.
Tip pro příště: Jet podle řeky! :-)

Ještě větší bloudění se mi podaří za Ettikon: projedeme lesem, přejedeme říčku Wutsch a jsme před křižovatkou velkých silnic.
Značená cyklostezka se někam ztratila, na dlouhém úseku probíhají stavební práce. Nevím kudy kam a je problém najít člověka, který by poradil … nakonec ho potkáme. Němčina mu jde jen o málo líp než mně (student z Holandska), tak raději přeladíme na ynglyš.

17:15 Rhein-camping Waldshut: příjemý, levný, pěkná restaurace, sprchy za 0.5 Eur, k dispozici skládací lehátka/sedačky.
Informační leták, shrnující podstatné informace, je zakončen varováním před liškami-lupičkami: “Don’t leave shoes or food outside the tent. Small foxes often look for food at night.”.  

Kemp je plnější než ty předchozí, na stanovací ploše stojí 4 stany.
Sedíme před stanem na parádně vysekaném trávníku, užíváme si komfort skládacích sedaček, pozorujeme okolí.
Hlavně koukáme na alternativní výbavy pro cykloputování:
- Kousek od nás sedí pod tropikem svého stanu na vlastní židličce osamělý chlapík, asi čerstvý důchodce. Jede sám, všechno veze na robustním kole osazeném bočními nosiči na předním kole. Stan má dost velký, věřím, že je schopen takhle putovat i několik týdnů.
- Francouz, který jede pánskou jízdu s dvěma parťáky, táhne přívěs – asi doma dělaný.

17:45 Rychle se blíží bouřkové mraky, hřmí. Začíná pršet.
Něco do stanu, něco do brašen. Vařič a bombu pod předsíňku (je hodně malá … nemá být správně “málo malý”), brašny srovnat na zem a zakrýt nepromokavými vaky – jako obvykle. 
Zalézáme do stanu, leje, usínám.

18:10 “Stando, jsme ve vodě!”, říká Jana docela klidně. Vleže se opřu o ruku, podlážku kolem ruky tím zatlačím o dobré 3 cm níž. Cítím, že jsem sáhl do vody, ale ruku mokrou nemám. Takže: 
- podlážka je dokonale vodotěsná
- stan stojí v rybníku.

Vylézáme do slábnoucího deště a ono jo – stan stojí ve velké kaluži docela čisté vody. Ani není moc studená. 
Na nohou sandály s plastovou podrážkou, před vchodem do stanu mám palce pod vodou, takže dobrých 5 cm vody tu je.
V kritických chvílích se člověk dozvídá pravdu o sobě – já jsem zjistil, že prostě nejsem profesionální fotoreportér! Protože jinak bych tu neopakovatelnou (doufám!) situaci honem zdokumentoval … a pak dál fotil, jak nás Jana zachraňuje a odstraňuje následky.
Já se místo toho zúčastním záchranných prací (spacáky a věci ze stanu pod přístřešek kol, z brašen vytahat, co je mokré a rozvěsit na klandry kolem stromků) a foťák vytáhnu až když ve vodě zůstaly jen odolné věci (stan, vaření) … a Jana :-)
To už se dost vody vsáklo a její hladina poklesla.

19:30 Stan stojí na nejvyšším bodě plochy určené pro stany, vše suché nastěhováno a ostatní někde visí, pohoda.
Měníme další plány:
- zítra vlakem pro auto, podle času kratší výlet
- pozítří přejezd někam pod (vzhledem k Rýnu) / nad (vzhledem k zobrazení na mapě) Bazilej + výjezd do Bazileje
- popozítří přejezd do Alsaska a 3 dny pohody v oblíbeném penzionu: spaní v šantalině načančaném pokoji a výlety do okolí.
Pravidelnou večerní relaci s dětmi doma končíme prosbou o objednání ubytování.
Ondrova odpověď přichází po necelé půlhodině: “Litujou, ale mají obsazeno :-(”
“No, mám já se ještě na co těšit?”, medituju při otvíráme dalšího modrého pinota.

Cvičná vycházka k nádraží, abychom věděli odkud, v kolik a kdy vyrazit.