Alsasko 2013 7/8: Cikcak podél Rýna a kanálu Rhona - Rýn

Trasa St.Hippolyte – Sélestat - oklikou Sundhouse – Rýn – kanál R/R –Heidolsheim – Sélestat – St/H 90 km;
polojasno postupně do zataženo až déšť, 26°C.

Snídaně se zavařeninami, mirabelkami a bez uzeniny jako vloni.
Při odchodu si u krásné paní domácí (letos vypadá dost ‘utahaně’) kupujeme 2 lahve z jejich vinařství (domaine du Windmuehl): Pinot Noir 2010 “Prix de Haut-Koenigsburg” a Pinot Noir 2009 Barrique. 

Plán: odpočinkový den.  
Konkrétně: zkusit dojet k Rýnu, když to nevyjde, nevadí, hlavní je odpočinek před zítřejším výletem na Grand Baloon – nejvyšší vrchol Vogéz. 

10:00 Šlapeme 6 km do Sélestat (zdejší centrum) koupit mapu hor.
K informační kanceláři poblíž velkého chrámu (katedrála to není – do foťáku se mi “vešla” celá věž) nás dovedly směrovky.
Vstřícná dáma mi věnovala 2 cyklomapy s omluvou, že bohužel mapují něco jiného, než já sháním.
Ale co, darovanému koni… Tak jsem přikoupil detailní ign-mapu Seléstat – Ribeauvillé (rozlišení 1:25000, za 11€).

11:30 Směr Rýn - po okresce i po polních cestách míříme na východ.
Vesnice Muttersholz a Wittisheim zdobí záplavy květin;
za výkladem prodejny CATENA prohlížíme keramické čápy.
Vzápětí “vyjíždíme z mapy”.

12:15 Na konci prašné polní cesty vystoupáme na násep.
Za náspem je “stojatá voda” - kanál Rhona – Rýn (Canal du Rhone au Rhin).
Po hřebeni náspu vede parádní asfaltka: přímá, výškově dokonale rovná, s kvalitním asfaltem … inline dálnice.
Směrové tabule “Strasbourg 37 km”, “Colmar 34 km” slibují, že to bude dlouhá jízda! 

Po kilometru rychlé jízdy na severovýchod za vysloužilým zdymadlem přejedeme po mostě na východní břeh.
Polní cesta mezi lány kukuřice potěší milovníky zvířat (čápi, poštolky, ondatry/nebo jezevci :-) ), vojenské historie (betonové bunkry) i našince, hledající pohodu.
I když, jak tiše mrmlá Jana, dost to tu hrká.

13:00 Po silnici na jihozápad;
u malého rybníčka se marně snažím vyfotit volavku;
odbočujeme do Sundhouse na oběd.
Chvíli váháme před rustikálně a snobácky vypadající restaurací na návsi a raději pokračujeme kousek dál.

Usedáme pod slunečníky v průjezdu příjemné hospůdky Au Tonneau d’Or Rohmer. A udělali jsme hodně dobře!
Zdejší zajímavosti:
- “starověké hovězí” = šťavnatě propečený stejk z mletého hovězího s vajíčkem
- “brambory na loupačku” s řadou dochucovadel
- servírka, která nerozumí německy
- papírové prostírání s mapou okolí, díky kterému měníme plán: namísto návratu a odpočinku na terase penzionu pokračujeme k Rýnu.

Fakt, že “mapa” zakresluje realitu jen přibližně, jsme zjistili “až pak”.

14:50 Po málo frekventované okresce vesničkami Seesenheim a Schoenau dojíždíme k mohutnému, téměř 10 metrů vysokému valu, který formuje náhon Rýna k elektrárně u vesnice Diebolsheim (Rhinau).

Po náspu vede štěrková cesta, po které drncáme 10 kilometrů až k elektrárně.
Kromě říční kilometráže míjíme i tabuli zakazující plavbu malých lodí v náhonu – vzápětí nám nad hlavou proletí kontrolující vrtulník.
Asi už se nějaký vodák zarazil o česla. Nebo nezarazil?

Líbí se mi říčka, která teče pod náspem rovnoběžně s řekou.
Je dost široká a rychlá na rekreační jízdu kánoí … problém by nastal až u elektrárny, kde říčka tiše mizí v tunelu.
Zřejmě se pod zemí vrací do řeky, protože její pokračování jsme neobjevili ani o hodný kus níže. 

15:45 U elektrárny “pro úplnost” přejedeme na ‘ostrov’ mezi náhonem a hlavním tokem.
Parkuje tu český autobus, jeho pasažéři k němu právě dojíždějí z cyklo-etapy.
Vesměs se tváří česky nevlídně a tak se ani nepokoušíme o konverzaci.

16:00 Diebolsheim je stejně malebná a květinovou výzdobou zaplavená vesnice jako všechny ostatní.
Ale navíc má kinetickou instalací ve středu kruhového objezdu: figurky dívky a mládence v alsaských krojích se houpají na houpačce, kterou “překlápí” voda vytékající ze skrytého přívodu.

16:15 Po okresce směrem na Bidernheim znovu dojíždíme ke kanálu Rhóna – Rýn.
Pečlivě udržované truhlíky s kytkami jsou i na zábradlí mostu, z kterého prohlížíme asi 20 metrů dlouhé zdymadlo s již nefungujícími “vraty plavebních komor”.
Během 20 kilometrové jízdy podél kanálu míjíme zdymadel asi 5 - vždy jsou těsně u mostu a vždy je u nich domek, v kterém žili správci zdymadel.
Zdymadla, ale i koryto kanálu jsou v tomto úseku nepoužívané – koryto místy je silně zarostlé, blokované spadlými stromy.

Ani příjemně rychlá jízda nás nezachrání před deštěm.
Je teplý, ale postupně houstne; po čase přece jen vytahujeme pláštěnky.
17:00 Pod silničním mostem u Hessenheim chvíli odpočíváme. 

Chceme co nejkratší cestou k našemu penzionu.
Ale moje důvěra v přesnost “mapy” na prostírání, nám prodlouží cestu o dobrých 10km;
nakonec jedeme po silnici, po které jsme včera přijeli od hranic se SRN.

Déšť slábne na poprchávání.
Na louce poblíž odpočivadla pro osobní auta, které nemají nic na střeše, pozorujeme skupinu čápů. Stejně jako vloni.
Je jich tu aspoň 50 a je to moc hezký pohled!

18:00 Seléstat.
Sundáváme pláštěnky, odpočíváme na břehu říčky, s kterou jsme se vloni seznámili v přírodním parku při cestě do Colmar.
Pozorujeme vodáky na otevřených deblkanoích, kteří prokličkovali část tréninkové trati na vodní slalom a nakládají lodě na přívěs.

18:15 Klidný průjezd podvečerním městem.
Zaujmou nás fontány tryskající přímo z dlažby na prostranství, která většinu dne slouží jako pěší zóna. Jestli pak před spuštěním vodotrysku dostanou chodci, nacházející se v prostoru, nějaké varování? :-)

19:00 Dáváme mokrá kola do nosiče za autem a jdeme se odměnit vínem.
Ujetých 90 kilometrů by na odpočinkový den skoro dost.

Večeříme na terase.
Ke stolu přichází paní ’LeClercová’ a naléhavě nám něco sděluje.
Francouzské drmolení doprovází rychlým ťukáním palce do špiček ostatních prstů na pravé ruce.
Co to má být? Zobák? Že by něco kvůli krmení ptáků?
Když vidí naše nechápavé výrazy, mluví zřetelněji = víc nahlas.
Až po chvíli zachytíme v proudu její řeči slovo “…velo…”.
A jó, na kolech jsme zapomněli vypnout blikající koncová světýlka! Moc díky za upozornění!

Zapadající slunce barví Haut-Königsburg na vrcholku první hradby Vogéz do červenofialova.
Načínáme druhý “vzorek” Pinot Noir, tentokrát barrique - je jasné, že tahle vína povezeme i domů.

Zase začíná pršet.
Láhev dopíjíme na pokoji; k příjemné atmosféře večera přispívá i 7 starosvětských obrázků z alsaského venkova i vrhací “kameny” (asi na curling), umístěné na skříni.

Alsasko 2013 6/8: Rýnský vodopád, přejezd do Alsaska

Trasa Bietingen – Thayngen – Schaffhausen – Rheinfall a zpět 37 km;
slunce, vedro 38°C, bezvětří.

Denní plán je jasný: nejdéle v 18:00 musíme být v známém penzionu v alsaské vesničce Saint-Hippolyte (asi 180 km odsud).
Takže vlastně máme celý den na přesun, během kterého zajedeme se podívat na Rýnský vodopád (podle wiki největší vodopád v Evropě).

V poklidu balíme, z nějakého důvodu mám pocit, že dnes nemusíme spěchat … další z důkazů, že plánovat neumím.

Slunce na azurové obloze dává najevo, že včerejší předpověď hodně horkého dne se splní. 

Rýnský vodopád leží na švýcarském území u města Schaffhausen.
Nemám chuť nechat se na hranicích lustrovat (i když chápu švýcarskou ostražitost před Slovany) a případně nuceně kupovat švýcarskou dálniční známku (celoroční), proto:
- auto necháme v Německu poblíž švýcarských hranic,
- na kolách zajedeme k vodopádu a zpátky,
- přestrojíme se do civilu a pojedeme do alsaských vinic.

10:45 Parkujeme u vesnického nádraží obce Bietingen, které leží pár set metrů od švýcarské hranice.
O nádraží jsem dozvěděl z mapy, kterou mi dala česká rodačka v recepci kempu v Stochach;
Google-mapa ani mapy.cz o něm nevědí.

Poslouchám navigaci, která nás přes Bietingen vede na silniční hraniční přechod Thayngen.
Nejprve jedeme a pak vedeme kola podél fronty čekajících aut; v duchu si nadávám, že jsme měli poslechnout směrovky a jet po cyklostezce.
Němci neúřadují, jen Švýcaři.
Vytahujeme pasy před tlustou kontrolorkou, ale ta se jen zachechtá a mávne, ať se nezastavujeme a plynule procházíme.

 

První odbočkou doprava sjíždíme ze silnice na cyklostezku.
Jen mírně zvlněná asfaltová cesta vede podél slunečnicového pole a potoka plného pstruhů, průmyslovou zónou, pak podél lesa a silnice. Asi 10 km.
Skoro sami, za celou dnešní cestu potkáme asi 10 cyklistů.

11:30 Vjíždíme do Schaffhausen.
3-4 km než dojedeme k historickému centru, které jen projíždíme “směr Rýn”.
Po proudu, po pravém břehu, jedeme další 3 km a já si začínám uvědomovat, že to asi bude honička, abychom do penzionu dojeli včas.

Čiperně tekoucí čistá řeka pod velkým zdymadlem ještě zrychluje.
Není hluboká, místy vyčnívají nad hladinu pořádné balvany - pěkná vodácká dvojka.

Závistivě pozorujeme hlavy plavců, kteří se nechávají nést teplou vodou stovky metrů … ach jo, jednak nemáme plavky a druhak spěcháme.
Fotím labradorského retrívra, který “plove” spolu se svým pánem ... i o tuhle fotku jsem přišel díky chybě při promazávání zaplněné karty v mobilu :-(

Podle značek přes most na levý břeh, asfaltka se mění na písčitou pěšinu vedoucí po zalesněném břehu, střídavě nahoru/dolů.
Řeka stále zrychluje, přidává na hlasitosti, už to je poctivá trojka.
V táhlém oblouku se stáčí doprava, celé šíře řeky je jedna velká peřej.

Mezi stromy je vidět železniční most.
Prudké stoupání, po pár stech metrech jsme u parkovišť před bránou do zámku Laufen.

Je tu strašně lidí!
Zamykáme kola na parkovišti, všímáme si tabulí varujících před zloději.

12:00 Zámek ignorujeme, jdeme k železničnímu mostu a po něm na druhou stranu.
Pořád zastavuju na focení.

Jak postupně scházíme podél řeky po pravém břehu, otvírá se pohled na vodopád se skalkami a zámkem na protějším, zalesněném břehu.
Pohled, který je povědomý, protože jsem ho už mnohokrát viděl na romantických obrazech, zdobících chodby alpských restaurací a penzionů i českých zámků
(v dětství jsem byl o každých prázdninách “přinucen” aspoň 2 navštívit).

Vodní tříšť dělá vedro trochu snesitelnějším.

13:00 Po druhé straně železničního mostu se vracíme ke kolům.
Zamítám Janin návrh, ať se jdu podívat k vodopádu ještě z levé strany zámku, kam táhne většina davu.
Proto, že nesnáším pobyt v davu,
a proto, že tuším, že se bude vybírat tučné vstupné (a ono jo, jak mi doma potvrdil kamarád).
Ale hlavně proto, že cítím časový pres.

V zatáčce pod prudkým sjezdem od zámku stojí uprostřed cesty pohledná blondýnka a sleduje dítě, které hlasitým křikem dovádí v řece.
Vedle ní stojí elektrický invalidní vozík, na kterém sedí asi desetiletý kluk.
Když zaslechnou šustění mého kola, matka se rychle otočí k vozíku.
Ale kluk reaguje dřív než mu stačí cokoliv říct – hubenou ručkou, sotva silnější než opěra ke květinám, se dotkne ovladače.
Vozík popojede a stočí se rovnoběžně s okrajem cesty, takže máme dost místa na průjezd.
Kluk se na mě podívá hnědýma, utrápenýma očima, poděkuju mu zvednutou dlaní a pokusem o úsměv.
Jeho oči před sebou vidím ještě dnes, ten pohled mně utvrzuje v přesvědčení, že jestli Bůh existuje, tak nemá rád lidi!
Až budu mít někdy pocit, že se mi stala strašná křivda nebo že stojím před neřešitelným problémem, ať si vždycky vzpomenu na toho kluka a jeho mámu!

Vracíme se stejnou cestou.
Zase závistivě sledujeme plavce plynoucí řekou, ale hlavně šlapeme.
Cesta rozpálenými ulicemi je utrpením.
Navíc jsem netrefil místo, kde jsme původně přijeli k řece, takže si trochu zajedeme historickou částí.

Od okraje Schaffhausen až k Thayngen jedeme z mírného kopce - při cestě tam jsme stoupání vůbec neregistrovali.

Po cyklostezce dojedeme až na hraniční přechod – hranici přestavuje žlutě označený kámen uprostřed cyklostezky (bohužel i jeho fotka vzala za své).

14:15 Kousek před nádražím Bietingen zastavujeme na oběd v Landgasthof Wider.
Na parkovišti před budovou je několik aut, v rozlehlé zahrádce je prostřena řada stolů, ale nikde nikdo.
Vejdeme dovnitř – velmi korpulentní servírka tam řeší nějaké obchodní záležitosti.
Než naberu vzduch k otázce, zda mají otevřeno, odfrkne: “Komme gleich!”. Tak si jdeme udělat pohodlí do stínu slunečníku.
Poctivý vinný střik (jen Jana, já cucám alkoholfreies Bier) a ještě poctivější řízek (přesněji několik řízků) se zeleninovým salátem nemají chybu.
K tomu espresso a džusy, to vše za 25€ včetně dýška. Jen čekání na účet se trochu protáhlo.

15:15 Kola upevněna, převlečeni vyrážíme. A hned několikakilometrová objížďka.
Víme, že dead-line 18:00 musíme stihnout, protože potom paní Chantal zavře a my budeme spát někde ve vinici :-)
Naštěstí:
- nebyla žádné bouračka ani zácpa u Titisee a ve Freiburg 
- nebyli policajti tam, kde jsem šlapal na plyn o něco víc než bylo povoleno
- jsme v jediném možném místě předjeli ten zatracenej traktor
a tak se nám podařilo dojet do cíle v 17:50.

Paní Chantal nás v penzionu Domaine du Windmuehl uvítala jako staré známé.
Dala nám klíče od ještě hezčího pokoje než minule, otevřela 2 lahve a popsala je číslem pokoje jako minule.
A pak už popřála hezký pobyt a šla za svými podvečerními povinnostmi ;-)

Na terase popíjíme ‘zdejší’ Pinot Blanc 2010 a hlavně Riesling 2011 a je nám skvěle.
U vedlejšího stolu si pohodu užívá starší francouzský pár; pán vypadá jako mustr pro sympatickou figurku ze seriálu Haló, haló - čekáme, kdy se ozve ”Sst, to jsem já, LeClerc”.

Bodamské jezero 5/8: 4.etapa cyklopuťáku

Trasa Allensbach - Hegne - Wallhausen - Mainau - Wallhausen - Güttingen – Stockach, 55 km, asi 1000 m převýšení, vedro 38°C.

Tiché “Gagaga” a tlapkání u hlavy způsobuje, že ráno lezu ze stanu brzo. Dokonce ještě před Janou.
Vkleče (jak jinak, stan je malý) vystrčím hlavu ven a před nosem mám kachní zobák. Kachna nevzrušeně zopakuje “Gaga” a odkolíbá se spolu se čtyřmi družkami k sousednímu stanu prohlédnout, co zbylo od večera tam.
Jeho obyvatelky, blondýnka a tmavovláska asi dvacetileté, každá s potenciálem půvabu dostatečným na rozvalení i nejpevnějšího klukovského přátelství, nechaly na dece nějaké keksy.
Tiše máchám rukama, abych nebudil, ale kachny při hodování na dece aspoň neseděly. Marně … zapůsobí až praskání mých narovnávaných kolen při vstávání.
Kačeny se zvednou a šlapou dál, ale po 20 minutách se přikolíbají zpět z druhé strany.
To už jsou dívky vzhůru - kupodivu neztropí scénu, ranní kontakt s živou přírodou je upřímně rozesmál.

Slunce je nízko nad jezerem a krásně nasvětluje topolovou alej, toho pohledu se nemůžu nabažit.

V téměř vybitém mobilu objevuji žádost o radu od kolegy z práce - ze včerejška. Spěchám k toaletám, naštěstí tu mají vedle zrcadel zásuvky na holící strojky. 5 minutová konzultace stačila, odpojuji nabíječku, vycházím na centrální chodbu. 
A ztuhnu, protože proti mě míří šipka se siluetou postavy v sukni … já šel z opačné strany než jindy, takže ‘na pány’ jsem měl zahnout doleva. No, hlavně že mě žádná nepřistihla!
Ale k čemu mají dámy tolik zásuvek vedle zrcadel? Asi na dobíjení mobilů.

Během snídaně, jejíž standardní 2 chody doplňuje červené cuvée od včerejška, se opodál odehrává partnerská etuda na téma “Jak chci začít den”:
Na židličkách před stanem sedí dívka se svým přítelem.
Zatímco ona ztělesňuje “slogan” All You need is love, mládenec zjevně preferuje něco k snědku.
Dívka v rychlém sledu sehraje několik mikro-rolí (‘Trhni si nohou’, ‘Veselý diblík’, ‘Skončili jsme’, ‘Erotická diva’, ‘Tichá domácnost’), ale bez valného výsledku – mládenec zůstává v roli “Já mám hlad”, asi v polovině dívčina představení si vezme knížku.
Dívka vytáhne zpod tropika gril a čeká až se sám zapálí … patovou situaci vyřeší ťukání rovnaných židlí a stolků od kempové restaurace – už brzy otevřou.

9:00 Kachny naposledy zkontrolují naše kola a my vyjíždíme.

Od části Bodamského jezera zvané Untersee, kde leží ostrov Reichenau, chceme přejet na severovýchod k části nazývané Überlinger See (podle města na protějším břehu; projížděli jsme ho 1.den našeho puťáku) podívat se na ostrov Mainau.

Fotovoltaickému stožáru s mechanikou otáčení za sluncem zřejmě navečer došla “ekologická” energie - panely jsou teď po ránu otočené ke slunci ‘zády’.
Jestlipak tahle monstra, která hyzdí krajinu k potěše zelených mozků, vyrobí během svého života aspoň polovinu energie, která byla spotřebovaná na jejich postavení.
Díky dotacím ale svému majiteli zisk určitě přinesou.

Potěšila přívětivá lesnaté a lučinatá pahorkatina, kterou projíždíme po liduprázdné cyklostezce.
Vyděsil pohled na mapu v městečku Dettingen - do něj jsme vůbec přijet neměli.
Na vině je - kromě mojí hlouposti a slepoty - i nešikovná mapa z Google. 
Bilance: proti plánu jsme si zajeli asi 20 km . 

10:30 Prudký sjezd do městečka Wallhausen nás přivádí na břeh jezera; dál pokračujeme po důvěrně známém značení dálkové trasy na jihovýchod: Ostrov Mainau – 10 km.
Holt, za chyby se platí.

Cesta se kroutí, stoupá a klesá, vůbec to to není nudná rovina, občas řadíme 1 : 1.
Slunce praží, je vedro, naštěstí části trasy vedou stínem alejí nebo lesíků.

11:00 Na "květinový ostrov” Mainau se na kolech nesmí.
Zamykáme kola na parkovišti, nedaleká tabule varuje před kapesními zloději.
Cestou k pokladně užasle zíráme na panely, prezentující atrakce ostrova:
- z květin vytvořené obří sochy pávů a kačen,
- zoologická zahrada, kde dětičky mohou hladit kozičky a ovečky,
- dechový šraml preludující k promenádě…
To všechno můžeme vidět, pokud zaplatíme 17.5 €! Každý!! 
”Přece nedáme tolik peněz za takovou hrůzu!!!”, říká Jana. 
Sedáme v restauraci vedle kasy – espreso, vinný střik a radost z pěkného dne kousek od ostrova.

Od toalet přináší Jana zážitek, který tohle lákadlo cestovních kanceláří v našich očích definitivně pohřbívá: “Tam stojí baba, v ruce roličku hajzlpapíru, a když zaplatíš, tak ti ho kus odtrhne! No, to je jak v Rusku!” Soudíme, že ostrov asi patří rusky mluvícímu oligarchovi. Nebo Kellnerovi s Kočkou?
Až doma na wiki zjistíme, že ostrov vlastní jakási švédská hraběcí rodina :-P

11:30 Zpočátku se vracíme stejnou cestou; projíždíme platanovou alejí.
Kam se na tuhle krásu hrabou květinové kačeny!

Po kilometru neodbočíme na značenou trase nad jezerem, ale stoupáme na pražícím slunci ‘krpál’ do městečka Litzelstetten. 
Na jeho okraji chvíli marně hledáme značkami avizovanou prodejnu, nakonec oslovíme kolemjdoucí dámu. S pobaveným úsměvem vysvětluje a ukazuje, ať pokračujeme podél silnice na druhý konec městečka. Před prodejnou zaparkujeme kola … a ve vchodu dáváme přednost téže dámě, která sem mezitím došla.
Kromě standardních potravin kupujeme i balíček svíček, které by měly odpuzovat hmyz.

Po úzké asfaltce mezi loukami a jabloňovými sady, s krásným výhledem na jezero pokračujeme do Dingelsdorf a pak alejí - pro změnu březovou – do Wallhausen.

12:45 Oběd a odpočinek v pizzerii na nábřeží – samozřejmě s pizzou (‘německý styl’ = hodně těsta) a vinným střikem;

k tomu se zájmem sledujeme ‘jeřábování’ člunů z automobilních přívěsů na jezero.

13:45 Zkoušíme pokračovat po značce vedoucí podél břehu, ale cesta je jen pro pěší … nejen proto, že je tu značka “zákaz cyklistům”, ale především proto, že po schodech.
S naší bagáží schody “nedáme” a tak šlapeme po silnici prudké stoupání, které jsme si před 3 hodinami vychutnali ve sjezdu.

14:30 Jsme na kopci nad Dettingen; je úmorné vedro a máme dost.
Po krátkém sjezdu kamenitou polní cestou najíždíme na asfaltovou cyklostezku podél silnice. A zase stoupáme.

V úvoze před Langenrain chceme odpočívat ve stínu keřů; pijeme a zkoušíme sedět na prudké stráni, ale mouchy nás brzy donutí jet dál.

V Liggeringen projíždím kolem stojící trojice cyklistů v okamžiku, kdy jeden říká: “…. se zeptám jestli tudy!”. 
A s rukou napřaženou do směru, z kterého přijíždíme, volá na Janu: “Konstanz, Konstanz ?”.
Zastavuju a odpovídám místo ní: “Jojo, vede to do Kostnice!” :-)

Chvíli povídáme. Zjišťujeme, že jsme skoro sousedi – my z Chocně, oni od Hronova.
“Tam jsme nedávno byli, v Machovské Lhotě!”, vzpomínám na skvělou ‘expedici’.
“Já jsem ze sousední vesnice. Kde jste bydleli?” 
“V penzionu U Lidmanů“, říkám a pěju ódu na fantastickou koprovku k večeři a palačinku s jahodami ke snídani.
Pánové jedou pánskou jízdu, od Curychu do rakouských Alp, severně kolem Bodensee. Ještě 5 dní než se kruh uzavře. Stan nevezou, spí pod širákem. A večerní nálety komárů je taky sužují!
Tak šťastnou cestu!

15:30 Táhlý sjezd z směr Bodman.
Za vesnicí prodává farmář jablečný mošt. Do pet-lahví kupujeme 2.5 litru (3.5 €) a žíznivě pijeme.
Je poctivý, výživný, sladký. Ale žízeň se brzy vrací.

Kolem jabloňových sadů a kolem hejna čápů dojedeme do Wahlwies. 
V pondělí jsme tu ‘narazili’ na plný kemp, dnes se marně dobýváme do zdejší nejlepší, protože jediné (alespoň podle tvrzení ztepilé hnědovlásky kráčející kolem) restaurace ve snaze dát si espreso a chvíli posedět – otvírají v 17:00, na hodinách je teprve 16:25.
Vedro a únava rozhodnou – počkáme na lavičce u památníku naproti restauraci.
Až po hodné době si všimneme pekárny opodál. Jdu se zeptat, zda nemají aspoň coca-colu … a oni tam dělají i espreso!

S doplněnou hladinou kofeinu hravě vyšlapeme poslední stoupání a v 17:30 dojíždíme k naše autu, ‘hlídajícímu’ místo v kempu Stockach.
V recepci se zdravím s naší rodačkou a zaplatím za pobyt (za auto, blokující 1 stanovací místo platím 5 € – paráda).

Vedro opadá jen zvolna, teploměr ukazuje stále přes 30°C.
K večeru se kemp trochu plní, předpověď hlásí tropický víkend.

Večerní degustaci – Müller Thurgau z vinařství Hagnauer opět dostává absolutorium - opět naruší komáří útok.
Asi si nevšimli zapálených odpuzujících svíček.

Puťák kolem jezera skončil, zítra přejíždíme do alsaských vinic.
“Byla to paráda"! To jsem zvědavá na příští rok, laťku jsi dal hodně vysoko!”

Bodamské jezero 4/8: 3.etapa cyklopuťáku

Trasa Arbon (CH) – Konstanz (D) – Allensbach – Reichenau – Allensbach, 47 + 24 km, 9 hod., rovina;
slunečno, vedro 24 - 34°C.

Kávu i čaj ke snídani jako vždycky vaří Jana na malém vařiči; obvyklé dva chody doplňuje trocha vína namísto digestivu :-)

9:30 Vyjíždíme a je jasné, že dneska bude horko.
V první vesnici chvíli bloudíme ve snaze najít nějakou prodejnu potravin a dát si espreso, bez úspěchu se vracíme na cyklostezku.

10:45 Romanshorn: Trasa vede kolem budovy nádraží, hostící i prodejnu COOP, kde nakoupíme zásoby – kromě vína.
Ke COOPu máme my z Chocně citový vztah. Díky úsilí členky městského zastupitelstva, bojující “za malebné obchůdky a krámky” proti obchodním řetězcům, to byla jediná větší prodejna ve městě až do roku 2009, kdy ke ‘kopu’ přibyl ještě ‘lídl’. 
Tím se počet velkých obchodů ve městě stal definitivním, ’malebné obchůdky a krámky’ tu jsou trvale synonymem pro vietnamská trhoviště, nejvíce prodejen má sortiment pro ‘pro zvířecí mazlíčky’ … nic proti mazlíčkům ani proti Chocni, obé mám moc rád.

Odměňujeme se posezením pod slunečníkem v kavárně na protější straně ulice - prvotřídní latté s vysokou pěnou a vinný střik = 24 CHF.

U přístavu, nad vodotrysky v podobě odkvétajících pampelišek, pozorujeme vzducholoď na její pravidelné reklamní pouti.  

Vesničky plné kytek, pláže veřejných koupališť (volný přístup k vodě jako v Německu tu moc není), jabloňové sady, občas vinice a louky, malé přístavy malých lodí.
Pěkný asfalt, široká cesta, rovina – cykostezka je značená i jako inline-stezka.
Na mě už začíná být té roviny skoro moc.

Stezka občas křižuje železniční trať; souběžně vedou až do Kreuzlingen, což je švýcarská část města Konstanz (= Kostnice).
Rozdíl mezi informacemi o tomto městě, které považuje za důležité wikipedie české a anglické mutace je takový, že dávám příslušné odkazy pod obě jména.

Překvapuje betonový bunkr třídy ‘srub těžkého opevnění’ vlevo od cyklostezky, možná protikus Maginotovy linie :-)

12:30 Vjíždíme do Kreuzlingen, odbočujeme z cyklotrasy podle směrovek Centrum.
Očekáváme historické budovy, brány, nějaké připomenutí Koncilu a Mistra Jana, ale ani po půlhodině křižování jsme nenašli nic.
Teplota je hodně přes 30°C, končíme s historií, parkujeme kola u hypermarketu COOP a jdeme koupit víno.
Jsme v kantonu Thurgau, proto usilovně hledáme v regálech švýcarský Müller-Thurgau. Marně!
Rezignovaně kupujeme 2 lahve červeného z kantonu Valais .

Za chvíli dojíždíme u hraničního přechodu do Německa, ale protože nechceme vézt domů zdejší franky, otáčíme dolů do přístavu na oběd.

13:00 Hafen restaurant nabízí příjemné sezení ve stínu platanů s výhledem na molo výletních lodi.
Vepřový/kuřecí přírodní řízek střední velikosti a grilovaná zelenina, která nadchla: rajče, brokolice, špenát, květák, artyčok, chřest – to vše grilované tak, že každému druhu zůstala typická chuť a nerozblemcaná konzistence; 2 x 2 x Weinschorle a espresa = 65 CHF.
Dlouhé čekání na účet zpříjemnil pohled na dvoupatrový kočárek – dole spící brácha sice neměl místa nazbyt, ale zmrzlinový pohár mu vynahradil obtíže při vylézání v rozespalém stavu.

14:45 Hraniční přechod do SRN.

Vzápětí se ocitáme v historické části. V davu lidí kola raději vedeme.
Jednou rukou balancuji kolo, druhou fotím.
Soustředěne, aby se krásná brána-věž na fotce nenakláněla na žádnou stranu přestanu hlídat spodní část fotky … ta dívka v modrém tričku není Jana a na snímku být neměla :-)
Bílý dům po pravé straně míjíme bez povšimnutí.

Kousek za bránou docházíme k náměstí, jehož rohový dům nese parádní malbu.
Kdosi, následovaným velkým a honosným průvodem, na něm klečí před kýmsi, trubači troubí a zapisovač píše, v ‘titulkovém pruhu’ je nápis “Zum Hohen Hafen” (U vysokého hrnce) … tohle se Mistra Jana netýká.

Blížíme se ke katedrále – tou je pro mě každá církevní stavba, kterou se mi nedaří dostat na fotku celou.
V marné snaze jít co nejdál narazím v sousední uličce na lákavou nabídku, kavárnička nabízí Schwarzwälder-Kirschtorte … ale jsme chvíli po obědě, měl bych zhubnout, ach jo, snad příště.

Ulicí se ozve hrčení a halasný ryk - kolem projíždí vyhlídkový šlapohyb, který veze asi 15 lidí.
Kdosi, zřejmě velitel vozu, vyzývá ke zvýšení rychlosti a tak šlapači, sedící na 12 šlapacích místech (6 a 6 po stranách vozidla), se hromadného povzbuzování a huronského smíchu opírají do pedálů.
Na fotku se mi připletla další dívka v modrém tričku … ani tohle není Jana a být na fotce neměla :-)

Konečně najdu boční ulici, z které se podaří dostat na fotku aspoň celou věž.
Jana je ta dívka otočená zády a zčásti zakrytá kolem a fotce být měla … kvůli měřítku :-)

O kus dál fotíme další historicky vypadající dům s nápisem Dom;
ani ten ale nevypadá, že by měl něco společného s Janem Husem.

Až doma, při doplňování znalostí a souvislostí jsem objevil pěkný a poutavý web ‘Cesta za památkami, uměním a historií’.
Díky tomuto webu jsem:
a) Dodatečně poznal 2 viděná místa spojená s Husem:
- Krásná brána-věž s dívkou v popředí se jmenuje Schnetztor; bílý dům, na fotce vpravo od ní, je Husův dům.
- V ‘katedrále’, správně zvané Münster obhajoval český reformátor Jan Hus svoje učení. 
b) Dostal 1 šok:
- Autor na stránce ‘Oblíbená místa’ uvádí na prvním místě Choceň … autor webu je ‘našinec’ !!!
(Jestlipak má citový vztah k COOPu :-D ?)

15:15 Vedro nás žene do sedel a pryč z rozpálených ulic.
Po mostě pro pěší a cyklisty přejíždíme Rýn, který tu přetéká z Bodensee do Untersee a je stále neuvěřitelně čistý.

Na dráty v zábradlí mostu je zavěšená spousta malých zámků … stejný výtvarný artefakt jsme viděli včera na mostě přes řeku Bregenzerach.
Nevím proč tu visí ani co to vyjadřují, zda jsou protestem proti něčemu, souhlasem s něčím nebo zda to prostě někomu přišlo jako dobrý nápad.

Ze značené cyklotrasy jsme sice sjeli už v historické části, ale směr na Reichenau je zřejmý, takže poblíž velké mimoúrovňové křižovatky na severozápadě města se na cyklostezku zase napojujeme.
”Stýve, zase seš nejlepší!”

Dokonalý ‘inline’ asfalt vede až k silniční odbočce na ostrov.
Zatím ji ale míjíme a pokračujeme po cyklostezce, vedoucí souběžně se státovkou, kolem kláštera Hegne do kempu na kraji vesnice Allensbach.
(Asi jsme minuli autocamp na břehu jezera pod klášterem).

16:15 Kemp Allensbach je součástí obecního koupaliště;
z letos navštívených je nejlevnější (16.5€), ale sprchy jsou na žetony (1 sprchování = 1€).

Aby nám zabydlovací práce šly lépe od ruky, otvíráme Pinot Noir 2012 AOC z vinařství Fleur du Rhone, kanton Valais (Wallis). 
I když jde o víno ze supermarketu (7 CHF), má vůni a příjemnou chuť lesního ovoce, kávy a hořké čokolády … přesně odpovídá popisu odrůdového charakteru. Dobrá koupě!

Koupání hodnotí Jana “jako kačák”: pomalu se svažující dno, hodně teplá voda, stranou od plážičky dno pokryté řasami.

18:30 Bez bagáže jedeme zpět na křižovatku, z níž odbočuje silnice na ostrov Reichenau.
Silnice a souběžná cyklostezka procházejí skoro 2 kilometrovou topolovou alejí.
Je nádherná!

Před mostkem přes kanál, který odůvodňuje přívlastek ‘ostrov’, stojí socha misionáře a biskupa sv. Pirmina, který tu v roce 724 založil klášter.
Věřím, že byl dobrý člověk a veskrze ‘good-guy’, ale jeho socha v protisvětle vypadala dost výhružně.

Přes vrchol ostrova (stoupání zadýchá) kolem kláštera, vinic, jabloňových sadů a velkých záhonů zeleniny všeho druhu (barevně působivé je střídání hnědi a zeleně kadeřavých salátů, zastavuji na focení artyčoků) dojíždíme ke kempu na západním pobřeží ve vesnici Niederzell.
Kemp je přeplněný, nad davem lidí se vznáší odér přepalovaných hranolků, blahořečíme si, že jsme zůstali v kempu na pobřeží. 

19:30 Kolem kostela na severním výběžku ostrova sjedeme k vodě vychutnat romantické slunce nad jezero a pak se stejnou cestou míříme zpět.

19:45 Je stále horko, mám chuť na studený vinný střik.
Ve dvou restauracích se zahrádkou je plno; v místě poslední šance starší dáma otírá stoly.
Soudím, že se chystá zavírat, ale žízeň ze mě přece jen vyrazí otázku – bohužel nesmyslnou: “Máte už otevřeno?”
Dáma se na mě ani nepodívá: “Nicht verstanden!”
Trhni si nohou, babo nerudná – šlapeme dál a mám vztek na ni i na sebe za mizernou němčinu.

Náladu mi spraví teprve další pohled na topolovou alej … o motivu na letošní péefku je asi rozhodnuto.

20:30 Střik si dáme až v restauraci v kempu kempu (á 2€);
večerní sezení na podložce u stanu doplňují rajčata, sýr, ‘dalamánky’ a švýcarské víno.
O předčasném zakončení opět rozhodl útok komárů :-(