Expedice Machovská Lhota 1/3: Cesta tam

Oslava konce školního roku třídenním výjezdem do Broumovského výběžku.
Ubytování zajištěno telefonicky předem v Penzionu U Lidmanů v Machovské Lhotě; vybral jsem ho na základě kladných referencí z internetu.
Příjezd na ubytování jsem potvrzoval kolem 16. hodiny. 

Trasa Choceň – Čestice – Opočno – Nové Město nad Metují – Peklo – Staré Bělidlo – Žernov – Horní Radechová – Hronov – Vysoká Srbská – Machovská Lhota 114 km, 9:00 – 20:30;
polojasno, 20°C.

9:00 Z Chocně po okreskách nebo polních cestách přes Chloumek, Plchůvky, Velkou Čemnou do Zdelova.
Tady netrefím plánovanou lesní cestu a tak do Čestic přijedeme po státovce od Borohrádku.
Klidná cesta po okreskách do Lična (10:45), kde chvíli odpočíváme – zajímavá budova starého skladu.
Přes Voděrady, Trnov a kolem rybníku Broumar dojíždíme na náměstí v Opočně.

12:00 Na náměstí a v okolních ulicích marně hledáme, kde se dá najíst.
Až po třetím průjezdu náměstím dostaneme radu: “dolů směrem k nádraží, na křižovatce restaurace Jordánek, nelze přehlédnout, dobré jídlo za slušnou cenu”.
Byla to pravda, navíc sezení venku.

13:00 Na další cestu vyrazím trochu nesprávným směrem, opravu umožnila polní cesta.
Dál bez zvláštních událostí: Pohoří, Bohuslavice, Nové Město nad Metují.

13:45 Projdeme tunelem pod vysokým náspem železniční trati a po značené cyklostezce 4034 jedeme proti toku Metuje – pěkný “jetelný” jez!
Od řeky prudké stoupání kolem českobratrského kostela;
přes město zřetelné značení cyklostezky značkami na vozovce.

14:15 Po prudkém sjezdu z města parádních 6 km přírodní rezervací Peklo po silničce proti proudu až ke stejnojmenné osadě.

Přes krytou lávku přecházíme řeku; odpočíváme u rozcestí turistických tras.
”Zelená vede do Babiččina údolí. Já tam ještě nebyla. Stihneme to tamtudy?”
”Ujeli jsme 62 km, zbývá tak 25, přidáme si dalších 20!?!”
”To dáme!”

15:00 Opouštíme pohodlnou cyklostezku a po prudce stoupající zelené turistické trase nejprve jedeme a pak tlačíme na hřeben.
Od vesnice Přibyslav je pěkný výhled na vodní nádrž Rozkoš, i na náchodský zámek a jižní okraj kopců Broumovska.

Ve Václavicích se od zelené nadlouho odloučíme, prudkým sjezdem do Provodova klesneme skoro na úroveň Rozkoše.

U silnice E67 chvíli přemýšlíme o náhradní trase, ale čas běží a tak jedeme asi kilometr v jejím odstavném pruhu na západ do místa, kde státovku křižuje cyklotrasa 4055.  
Telefonuju do penzionu, že přijedeme kolem 18.hodiny.

16:00 Polní cestou přes Dubenskou oboru (hodně rozbahněnou) a pak po okresce dojíždíme do Zlíče;
po asfaltové pěšině proti toku Úpy k Rudrovu mlýnu a Vodnímu mandlu.

16:30 Máme za sebou 77 km.
Odpočíváme a užíváme si příjemnou atmosféru aleje starých lip; svačíme a dopíjíme druhou mattonku.

Na sousoší Babička s vnoučaty je potěšující, že ho žádný vandal zatím nezničil.
Protože literární předloha mě nechytla (možná zapůsobil efekt “povinná četba”), ze zobrazených figur dokážu označit pouze Barunku a Babičku (její tvář mi připomíná Jiřinu Štěpničkovou – jenže té bylo v době vzniku sousoší 10 roků).
Jména Barunčiných sourozenců jsem si doplnil až při tomhle psaní: Jan, Vilík a Adélka.
Jména pejsků si pamatuje ze školy asi každý: Sultán a Tyrl.
Ale který je který?
Posíláme mms s otázkou “Který je Sultán?” našim potomkům
– od Áni přichází vbrzku řešení: “No přece ten s turbanem!”

16:45 Dojíždíme ke Starému Bělidlu u Viktorčina splavu, pár fotek a dál, čas běží.
Po cyklotrase 4057 na Rýzmburk, Žernov a Třtice (značení trasy tu má své mouchy).

Potřebujeme si dát kafe, ale už od Zlíče není kde.
Navíc udělám chybu v navigaci a v Třticích zvolím trasu, která nám přidá 2 km a hlavně zbytečné stoupání.

V Řešetově Lhotě na křižovatce je hospoda zavřená (možná dlouhodobě).

Stoupání do Trubějova a pak do Horních Rybníků šlapeme “na morálku”.

Volám do penzionu, že přijedeme kolem 20. hodiny a zjišťuju, do kdy funguje kuchyně.
Mužský hlas se zřetelným polským přízvukem mě ujistí, že hosté penzionu dostanou večeři kdykoliv.

18:30 Dlouhý sjezd mezi poli do Horní Radechové a konečně otevřená Hospoda.
Kafe a střik/pivo, teplé jídlo dnes stejně není (ale zítra budou argentinské stejky!).
Sezení venku je příjemné, ale slunce je nízko, ochladilo se - oblékáme kalhoty a další trika.
Máme za sebou 91 km; Jana říká “v pohodě”, ale unavená už je určitě taky.

19:00 Stoupáme nad Slavíkov; po dalších 5 km konečně Hronov.
A tady, namísto abych zapnul rozum, zapnu GPS navigaci.
A co hůř, jedu podle ní! :-(

Netrklo mě, že od “našeho” penzionu teče potok až do Metuje (kterou právě přejíždíme) a že by proto bylo dobré jet po silnicích, které vedou podle obou toků a tudíž stoupají sice trvale, ale mírně.

Stoupáme z Hronova směr Žďárky, pak přes Zlíčko do Vysoké Srbské.
Je to sice jen 5 kilometrů, ale dojem je na 20.
U obecního úřadu se navigace pokusí nás poslat doprava na polní cestu, ale naštěstí jde kolem pán, který to tu zná: “Doleva, po kočičích hlavách dolů až na křižovatku na kraji lesa a tam doprava. Asi 8 kilometrů!”

Značka “Klesání 18%”, žulová dlažba; v nejprudším klesání mám pocit, že se překlopím přes řidítka.
Nic krutějšího jsem na “oficiálních” sinicích nejel!

Od křižovatky na kraji lesa stoupání proti toku potoka.
”Ten už nás dovede až k penzionu. Už nic horšího nebude!”
Unavený pohled bez úsměvu.

20:30 Jsme u penzionu, dáváme kola do stojanu.
Při sundávání přilby nešikovně trhnu a shodím si přilbu na zem; tam se odrazí a dalším skokem sletí z dvoumetrové výšky do potoka. Přistane na hladině jako loďka a odplouvá s proudem.
Navigace je vysoká, k vodě se nedá snadno dostat. Naštěstí kousek po proudu jsou schůdky a hrázka, u které přilbu zachytím - ruce se mi přitom třásly tak, že na fotce poznají plovoucí přilbu jen zasvěcení.

Paní domácí, která už asi nevěřila, že přijedeme, dává na výběr co k večeři.
Přeruším ji hned při první nabídce: “Koprovku! A s vajíčkem a bramborama! Určitě!!!”
Nacpeme se pohádkovou koprovkou, jakou mi vařila kdysi moje babička, k tomu pivo/střik a jdeme spát.

Čápi u Chocně

Krátká vyjížďka (Choceň – Skořenice – Rohlík – Korunka – Újezd u Ch. – Ch. 26 km) v neděli odpoledne, při které zkoušíme nový nosič (č. 217) a brašny (č. 508, 599) na Janině kole.
Zdá se, že výrobce Sport Arsenal to má odpřemejšlené a vychytané … “Expedice Machovská Lhota” má zelenou.

Na loukách u Postolovu se prochází 6 čápů; další 3 čápy vidíme kroužit nad loukou u Chloumku, a ještě dalšího pozorujeme nad stromy u rybníku Velký Karlov. Kéž bychom se Alsasku přiblížili i jinak.

Letní snídaně

Mojí první ranní činností je snídaně.
Teprve potom jsem schopen aktivit, vyžadujících náročnější koordinaci pohybů: mytí, oblékání...

Až na několik málo výjimek, Jana celý rok vstává dřív než já a připravuje mi snídani!
(samozřejmě i ostatním, dosud spícím, za asistence už nespícího Dandyho)
V obdivných chvalozpěvech za tento unikát, který si velice užívám a kterého si hluboce vážím, mi brání jen vzpomínka na kamarádovu dávnou radu pro spokojené manželství: “Nechválit! Hlavně ji nesmíš chválit! Jinak zapadne do průměru!!!”  :-D

Letní snídaně mají - oproti snídaním v jiném ročním období - navíc 2 příjemné rysy:
- Choceňský jogurt s příchutí Jana příležitostně nahradí stejně vynikajícím choceňským jogurtem bílým doplněným čerstvými jahodami nebo třešněmi nebo černým rybízem nebo …. 
- Je možné mít otevřené dveře do zahrady a tak zápach, který je už nedílnou součástí našeho starého chlupatého kamaráda, nestoupá zpod stolu, kde Dandy během jídla pospává, ale je odnášen ven.
(náš zlatý retrívr Dandy oslaví 1.7.2013 už 14. narozeniny)

Přes čtyři vrcholy a jeden

Trasa Choceň – Nořín – Zálší – Kozlov – Andrlův Chlum – Libchavy – Rozsocha (vrchol) – Polom – Kapraď – Vrbice – Skořenice – Ch. 85 km, 8.5 hodiny, 1320 m převýšení;
slunečno, nevedro, slabý vítr, prostě ideální počasí na tradiční cykloakci.

9:30 S Janou vyjíždíme na celodenní okruh vymezený čtyřmi vrcholy a jedním … taky vrcholem.
Minule tím jedním byl “průsmyk” Rozsocha, dnes chceme vyjet na vrchol Rozsocha – i na něm, stejně jako na ostatních 4, stojí věž.

Začátek je klidný, vodu ani mapu jsem nezapomněl.

V Zálší potkáváme asi 50-člennou tlupu cyklistů: na společný výlet v rámci team-buildingu zřejmě vyrazil pracovní tým středně velkého cechu i s rodinami.
Vpředu jeli alfa-samci, za nimi “veselé kopy” a manželky alfa-samců, na konci rodiče s malými dětmi.
Náporu takového kolektivu nemůže dlouho vzdorovat žádná hospoda, ale ti slabší na konci nejspíš ostrouhají.
Odpočatí jedinci z první vlny budou chtít vyrazit k dalšímu cíli dřív než ti vzadu alespoň trochu zregenerují.
V nich se začne vytvářet averze až antipatie (viz odstavec Překážky teambuildingu v odkazu výše), příště už se nezúčastní a tlupa se smrskne na obvyklou velikost, která neohrožuje plynulost dopravy a fungování pohostinských zařízení.

Za Sloupnicí neopakuju chybu minulé akce, kdy jsme po dlouhé jízdě lesem dorazili ke kapličce Sv.Antoníčka Paduánského (49°55'43.979"N, 16°22'13.903"E).
Správně odbočím na Vlčkov a Člupek, kde konečně sjíždíme ze silnice na nezpevněnou pěšinou.
Jana poznamená, že jí asfaltka nijak nevadila. :-)

11:00 Vesnice Svinná nám nepřipadá jako vesnice, ale jako chatová kolonie.
Na jejím konci přikazuje směrovka cyklotrasy 4145, po které jedeme ze Sloupnice a která nás má dovést až na Kozlov: “Odbočte o 140° na silničku stoupající do levotočivé zatáčky!”
Tak ostrý zlom na mapě nevidím, i když do ní zírám přes zvětšovací sklo. Popadne mě předtucha spiknutí - zdejší cyklofobové určitě otočili směrovku, aby svedli kolaře z cesty pravé. Držák značky sice vypadá nepoškozeně a směrem, který navrhuji, by šipka ukazovala jen vzhůru nohama, ale tyhle podružné indicie ignoruji.
“Ženo, ta směrovka je divná"! My pojedeme tudy; uvidíš, že za chvíli narazíme na pokračování naší cyklotrasy.”
”No, já nevim!” (znamená: “To je střelenej nápad, ale koneckonců vždyť o nic nejde”.)
“A když ne, bude tam jiná. Žlutá!”
Na “naši cyklotrasu” nenarazíme ani na kopci za třetí zatáčkou. Za to narazíme na žlutou!
”Táto, tohle je cesta pro PĚŠÍ!”
Řadím hodně lehký převod a vjíždím do lesa: “Ale jede se tu moc pěkně! Jehličí, klacíky, sem tam kořínek…. ”
”No jo, vždyť já už jsem si zvykla.”

Na hřebeni, na rozcestí turistické žluté a zelené a cyklotrasy 4047 “Nad Svinnou” zahrazuje cestu bíločervená páska a mládenec: “Prosím, počkejte chvíli, za chvíli tu pojedou Třebovský cyklomaraton”.
Po 10 minutách, kdy se kolem řítí úvodní skupiny závodníků, zvedá pásku a s prosbou o ohleduplnost vůči jezdcům, kteří ještě pojedou, uvolňuje cestu.

11:30 1.vrchol Kozlov
Drahé pivo a vinný střik, příjemné sezení pod slunečníkem zdejší “chaty”.
U sousedního stolu dopíjejí pivo 3 cykloborci v nejlepších letech (50+): “Já si koupil přilbu tak před 10 rokama. A řeknu ti, hned napoprvé, jo napoprvé, ujedu sotva 20 kiláků, vzala mě liazka s vlekem, a těsně přede mnou … slečno, ještě jedno … jo, jak to krouhnul, těsně přede mnou jí prdlo kolo. Rána jak z děla, já byl v příkopě, helma štíplá … no, a von ujel!”
”Mě taky roztočte! Tak to’s měl teda kliku! To jako já s tím traktorem. Jedu za ním, táhnul ňáký šráky, tak ho chci předjet, a v tu chvíli mu praskla hadice … všechen ten volej jsem dostal do brejlí …”

11:45 Vracíme se asi 3 km stejnou cestou, tj. zase po trase závodu.
Soutěžící tudy pojedou ještě jednou, nejlepší tu budou tak za tři čtvrtě hodiny, takže pořadatelé na rozcestích si dávají pauzu.
Na rozcestí “Na Svinnou”, kde závodníci pokračují “po zelené”, máváme “našemu pořadateli” na rozloučenou “tak zase za rok” a pokračujeme po cyklotrase 4047.
Na Zhořském kopci, na silnici směr Přívrat stojí policejní hlídka.
Když v příjemném sjezdu lesem a pak ve vesnici Přívrat vidíme několik papírových směrovek a na 2 křižovatkách poflakující se skupinky, dojde nám, že závodníky budeme mít v patách alespoň na “andrlák”.
V Řetové si od další pořadatelské hlídky necháme poradit “kudy” a místo po turistické modré objedeme kostel zprava.
Prudké stoupání na rozcestí “U Zabitého” vyžene tep vysoko nad maximální hodnotu doporučenou pro můj věk. Nestačím s dechem, tak slezu a tlačím.
Tlačíme.
Na rozcestí nás další pořadatelé povzbuzují: “Jste první!”.
Po zelené se blížíme k druhému vrcholu naší cesty.
50 metrů pod vrcholem znovu slézám z kola, když slyším Janino “Bacha!” a ostré hvízdnutí – první závodník je mi v patách. Nejenom šlape, ale i hvízdá! :-0 
Další jezdci jsou v nedohlednu, rychle dotlačíme kola zbylých pár metrů a definitivně opustíme trať závodu.   

12:45 2.vrchol Andrlův chlum
Mizerné a předražené kafe u brigádnice v bufetu, vinný střik nedělá :-(
Rezignované výrazy lidí u stolů restaurace Hvězda prozrazují, že doba čekání na jídlo se od minula nijak nezkrátila.

13:00 Při odjezdu nás zaujme u příjezdové cesty stojící pódium s červeným kobercem.
Na pódiu, pod plastovým altánem ozdobeným bílým saténem a karafiáty, stojí skorooltář; slavnostní výzdobu doplňují dvě skupiny židlí a 2 slunečníky Pilsner Urquell. Tady bude svatební obřad!
K ozvláštnění významné chvíle, kterou tu za chvíli někdo prožije, nepochybně přispěje:
- pláč holčičky, která se bojí jít na rozhlednu “Stříbrná krasavice”
- řev chlapečků, kteří si s čímsi házejí
- tůrování motorů, jímž se baví skupinka motorkářů
- chlápek s křovinořezem, který likviduje rozsáhlé porosty lopuchů.
Ve vzduchu čpí šťáva z rozsekaných rostlin … snad svatebčané netrpí alergií a kněz/oddávající úředník bude mít silný hlas, aby křovinořez přehlušil.

Oběd podle plánu v restauraci U Džbánu v Libchavách:
- sedíme venku,
- příjemná obsluha, 
- dobré jídlo: velká porce guláše/šopského salátu bez dlouhého čekání,
- na doplnění tekutin kromě vinného střiku i česnečka (vydatně maštěná máslem, což nás zaskočilo)
- rozumná cena.
Tady se příště zastavíme zase.

14:20 (40 km) S plným žaludkem se rozjíždíme dost ztěžka.
Roubenou zvonici ve Rvišti míjím při pracovních cestách často, ale dnes ji vyfotím jako zajímavost na trase.
Při stoupání ze Rviště do “průsmyku” Rozsocha potkáváme několik autoveteránů s dobově oblečenými posádkami – zřejmě spanilá jízda jako součást festivalu Sodomkovo Vysoké Mýto.
Na rozdíl od minula, kdy “průsmyk” byl vrcholem, stoupáme z Horní Rozsochy po úzké silničce ke skupině domů, označených na mapě jako Dolní Rozsocha 
(pravděpodobně světový unikát, že dolní je výš než horní; potěší tu zachovalá a nevykradená boží muka)
a dál po pěšině k stožáru mobilního operátora.

15:10 … a 1 vrchol Rozsocha
Protáhneme nohy a prudkým prvosjezdem po turistické zelené vjíždíme do Velké Skrovnice – několikrát ztráta bodů za šlápnutí na zem v místech, kde cestu křižovaly hluboké odvodňovací stružky.

Na pastvinu u Malé Skrovnice asi právě dorazila cisterna s vodou – kravky rozvážnou chůzi kráčí uhasit žízeň: jednotný krok, zákryt, žádná nevybočuje ani nepředbíhá.

Stoupání na Polom pomalu lámeme na převod 1:1,
stejně tak i závěrečné stoupání nad obec Proruby.

16:05 3.vrchol Kapraď
Kousek pod vrcholem nás překvapila instalovaná závora, ale držíme se turistické značky, tak snad budou střílet až po předchozím varování.
Stožár mobilního operátora nestojí na úplném vrcholu. Letos je louka čerstvě posekaná, tak vyjedeme až vrcholovému bodu. Rozhled odtud je opravdu daleký … i proto odsud při některých radioamatérských závodech vysílala stanice OK1KHQ.
Na severovýchodním okraji louky je turistický rozcestník a sezení, od kterého je zajímavý podhled do hlubokého údolí Divoké Orlice, dolů na hrad Potštejn a na hřeben nad litickým lomem.

16:30 Sjezd přes Proruby na silnici směr Potštejn;
před lomem doprava po lesní cestě kolem Vrbické studánky do Vrbice a k rozhledně nad ní.

17:00 4.vrchol Vrbická rozhledna
Vychlazený 11° “bernard” moc nevychutnávám – jsem holt na víno.
Vyslechnuté perly zdejších návštěvníků:
- “Adélo, Marku, už si to okamžitě posbírejte a jedem!”, zahuláká už podeváté přitloustlá matka a pokračuje ve žvanění s podobným stvořením.
- “Kopec co! A to je teprve podhůří! Počkej až přijedem do Orlických hor!!”, říká postarší pán synovi výrazně přes dvacet, dopíjejí kofolu a odjíždějí fordem - asi do velkých kopců.
- “Uff, dneska jsme si hrábli, 120 kiláků, však už mě bolí zadek!”, říká motorkářka, která právě dorazila; ona i její druh jsou stylově oblečení v černé kůži a při dosedání “vržou”.

17:20 Vyrážíme k domovu.

“To byl krásnej celodeňák! Ještě že jsme trénovali, vůbec mě nebolej nohy. Jen trochu ruce!”
”Víš, on tohle byl vlastně taky trénink … na expedici" :-) 

Balón z Litomyšle

Nad Chocní letěl horkovzdušný balón.
Seděli jsme zrovna pod pergolou, povídali, pili víno a užívali si podvečer.

Balón měl na sobě znak města Litomyšl (dnes tam začíná operní festival) a moc mu to slušelo.
Balóny tu nelítají moc často, tak Ondra utíkal pro foťák a zachytil ho mezi prvky tribanderu, který je 5. rokem ozdobou naší zahrady.
Balón si nás nevšímal, pomalu a důstojně plul modrou oblohou na severozápad a myslíme, že přistál na loukách poblíž Postolova.

Trénujeme kopce - ekologistika v praxi

Trasa Choceň – Hemže – Seč – OUcmanice – Sudislav – České Heřmanice – Zaháj – Ch. 37 km; nedělní vyjížďka do kopců spojená s poznáváním praktické ekologistiky.

Zahřívací stoupání “stežníkem” do Březenic, po silnici směr Rozsocha až k odbočce na Olešnou a dlouhým sjezdem do Brandýsa nad Orlicí.
Tichá Orlice má po včerejším dešti velmi nelákavou barvu.

Stoupání přes Oucmanice k Sudislavi zpestřuje pohled na “ekocentrum Paleta Oucmanice”.
Za pár desítek milionů dotací na začátek (a pak už jen pár milionů provozních nákladů každoročně) tu ekologisté provozují informační servis vysvětlující, jak harmonicky v souladu se vším by uměli žít, kdyby pořád rozumně svítilo slunce a přiměřeně foukal vítr, technické vymoženosti jako je řetězová pila, struny na kytaru nebo sluchátka k smartphonu by se vyráběly tak daleko, aby nevěděli jak a z čeho, a všechny “neEKO” věci by byly neviditelné (dokud je nepotřebovali) :-P

2km od “ekocentra” odbočujeme směr Jehnědí; odbočku zdobí skládka kompostu ZOD Zálší.
Močka rozředěná kalužemi deště určitě dodává podzemní vodě spoustu specifických přísad. 
Příslušný monopolní dodavatel pitné vody se o “environment” (abych použil ekologistickou terminologii) nebo “terroir” (jak říkají milovníci révového vína) příliš nezajímá, pro něj je důležitý hospodářský výsledek.

Podobnou skládku jsme míjeli už nad Olešnou, další míjíme před Voděrady a u Chotěšin – Krajská hygienická stanice Pardubického kraje, územní pracoviště Ústí nad Orlicí zřejmě není tak docela úřadem na svém místě.

Je zřejmé, že motivovaní ekologisté mají v našem okolí dost příležitostí projevit svou angažovanost a oddanost ideálům.
Ale ono není to moc atraktivní.
Použít metodu grýnpísů a přivázat se ke skládce nepřipadá v úvahu - apartní obleky by rychle umazaly a satelitní komunikační prostředky by v agresivním prostředí dlouho nevydržely.
Tak raději zůstávají v renovovaném statku, pořádají pořady a žádají o dotace. 

Trénujeme kopce - přes Libecinu

Trasa Choceň – “dubový špalek” – Rzy – Štěnec – Libecina – Cerekvice n. L. – Kréta – Vysoké Mýto – Ch. 53 km; další příprava na celodeňák;
kromě kopců i vytrvalost (= ”omačkání zadnice”).

Lesem jen začátek: kolem “Partyzána”, po modré a pak po žluté do Rzů a do Týnišťka.
Zdravíme kamarádovu Jeny (fenka zlatého retrívra), která důstojně leží ve stínu a tváří se jako pravá dáma, a zastavíme se u památníku padlých z 1. světové války. 
Tehdy prý žilo v obci skoro 300 lidí (dnes 155), na pomníku je 10 jmen.

Polní cesta směrem na Radhošť je po nedávných deštích rozbahněná, některá louže přejíždíme s nohama zvednutýma ze stupaček.
“Vyčistím obě kola! Hned jak dojedeme!”, volám dozadu a moc se neohlížím :-)

14:15 Vesnice Vinary zřejmě vděčí za své jméno tomu, že se tu kdysi pěstovala réva a že víno z ní vyrobené nebylo špatné. 
Asi tu tenkrát bylo tepleji. Ale zřejmě než se stihli objevit ekologisté a environmentalisté (obvykle univerzitní vzdělanci v oboru religionistika či rekreologie) hlásající, že to globální teplo způsobují lidé tím, že žijí, a že se to napraví vyšší daně a dotace na pěstování bezdusíkaté vojtěšky, po které dobytek nebude produkovat oxidy, zase se ochladilo, révě se přestalo dařit a zbyl jen ten název :-(

Za Mravínem odbočíme na silničku, kterou po delším pozvolném stoupání přijíždíme do Pěšic.
Hrana tektonického zlomu tu tvoří prudký sráz, zahrádkáři tu musí při túře z dolního na horní konec zahrady aklimatizovat.
Řepníky – odpočíváme u “180°” zatáčky, která nepochybně patří ke zdejším pozoruhodnostem.

Trochu šlapání do “Libejciny” a pak dlouhé svezení přes Javorníček a Javorník.

15:45 Ze stráně nad Bučinou bývá výhled přes údolí Loučné daleko na sever. 
Dnes je výhled ale zkrácený a poněkud dramatický – ve směru, kam míříme a kde bydlíme, jsou šedivé záclony hustého deště, občas nasvětlované blesky.
Nejsilnější liják vidíme nad Tisovou, proto v Cerekvici nad Loučnou odbočíme na Hrušovou a Vysoké Mýto.

16:10 U odbočky na Valchu oblékáme větrovky.
O 50 metrů dál vjíždíme do průtrže mračen – předpověď pro dnešní den nelhala!

16:15 Stoupáme do krátkého kopce za Spálencem;
ze stráně po levé straně se na silnici začne prudce valit hnědá voda.
A vzápětí se otvírají další a další “přítoky”.

Na konci stoupání, kde končí i lesík, jedeme širokou, mělkou řekou.

16:20 Průtrž přestává, už jenom prší velkými kapkami.
Jsme promočení ‘durch’, ale je teplo.

16:30 Pršet přestává za Jangelcem, od Babky už jedeme ve slunci.

Na Dvořisku přes mokré brejle málem přehlédnu stožár, uprostřed postavený pruhu cyklostezky: “Kerej idiot tohle navrhl a povolil?!”

Trénujeme kopce - přes Říčky

Silně pracovní víkend s hubenými výsledky:
- s přerostlou trávou jsem taktak uhrál remízu (sekání do 2 týdnů opakovat);
- postřik révy proti plísním smyl po 6 hodinách další liják :-(

Trasa Choceň – Loutovec – Svatý Jiří – Oucmanice – Kerhartice – Říčky – Rviště – Ch. 34 km.

Výhled do romantického údolí Tiché Orlice z úbočí za Sudislaví zakrývá listí stromů - dolů přímo k řece jsme ještě nejeli, ale dnes by to bylo klouzání bahnem, tak někdy jindy.
Dolů přes Hrádek do Kerhartic a podjet trať.
Široká silnice klikatící se vzhůru, svodidla nad vysokou zdí a protější strana hlubokého údolí pokrytá lesy a pastvinami mi vždycky připadala jako v Alpách.

Příjemně působí vzkaz MILUJI TĚ na asfaltu v zatáčce, který tu už několik let odolává počasí. Nevím, kdo ho psal ani pro koho je tohle pozitivní sdělení velkými písmeny určené, ale rozhodně to je dobrá zpráva.
Ať je takových co nejvíc!

V Brandýse Jana praví: “Na cyklostezce bude asi plno…”. Než stihne navrhnout řešení, nepochybně stejné jako minulý týden), rozhodnu, že to nevadí a že dneska se zkusíme ‘prodrat’.

Páprda a Ježišikriste

Trasa Choceň - Vrchovina - Skořenice- Homol - Lhoty u Potštejna - Rozsocha (Horní i Dolní) - Kaliště - Brandýs - Mostek – Ch. 30 km

Odpolední vyjížďku ozvláštňují:
- Únava z včerejší svatby
- Výrazný západní vítr, kvůli kterému jedeme v protisměru vzhledem k našemu standardu - dlouhé, táhlé stoupání z Lhot u Potštejna na Rozsochu se díky větru v zádech “zkrátilo a zploštilo”.

Kostelík na Homoli (1.pád Homol) je opravován, stromy na severním úbočí jsou vykácené, v dnešním vyfoukaném vzduchu je krásný výhled na hřeben, kterému dominují vrchy Kapraď a Vrbice … tahle vyjížďka je tréninkem na “tradiční celodeňák”, při které pojedeme i na tyhle 2 kopce.

Stoupání z Horní Rozsochy na Dolní Rozsochu (světový unikát, Dolní je o dobrých 30 metrů výš než Horní) není dlouhé, ale výživné; v nohách cítíme včerejší svatbu.

Krávy na “náhorních” pastvinách u Kaliště mají krásný výhled daleko do kraje: Železné hory, Kunětická Hora, komín Chvaletic…
Při pohledu na sílu proudu vypouštěné moči si uvědomuji, že Áňa nijak nepřeháněla, když mi nedávno sdělovala zkušenosti z odběru vzorku pro veterinární vyšetření.
Smích: “Musíš číhat! Jak se začne tvářit zamyšleně a zvedne ocas, přiskočit z boku, nastavit šampusku a pevně držet - ten proud je fakt silnej!”
”Ale vždyť to musí stříkat do stran… ?!”
”To víš, že to stříká!”, chechtá se na celé kolo. “Proto musíš zavřít pusu a koukat stranou!
A radši zavřít oči!!”
”No, jak poznáš, že už máš nabráno, když koukáš jinam … nebo radši nekoukáš?”
”Začne tě hřát rukáv!”, smíchy brečí.
”Jo, a taky musíš hlídat ocas. Ona s ním došvihne hrozně daleko. Nejlepší je, když jí ho někdo drží.
A při rektálním vyšetření … ”
”Děkuju, dobrý, tohle know-how já snad potřebovat nebudu” :-P 

Sjezd do Brandýsa nad Orlicí zahřívá brzdy.
Poprvé zastavujeme u vyhlášené cukrárny Na výsluní – kupujeme minerálku. Inu, máme trochu “sušák”.

Jana má nápad: ”Na cyklostezce bude plno, vezmeme to přes Mostek.”
Překvapeně polknu, protože stoupání do “brandejšáku” je hodně strmé. Ale je to přání dámy, tak jedeme.
Skoro nahoře, kde mám před Janou trochu náskok, jedou proti mně dva mladíci.
Vzápětí se mineme a oni se rychle narůstající rychlostí blíží k Janě, která zaslechne, jak první z nich překvapeně volá na kamaráda za sebou: “Tyjóó, viděls toho páprdu, jak si to hasil?!”
Vzápětí zaregistruje i šlapající Janu a ještě expresívnějším tónem doplní: ”Ježišikriste…. !”
Možná toho řekl víc, ale jeho slova zmizela i s ním.
A my teď nevíme, jestli se máme urazit nebo dmout pýchou.
A hodně by nás zajímala jeho reakce, kdyby věděl, že jsme jeli do Chocně – kam by nás dovedla i cyklostezka po rovině podle řeky.