Podél Rýna 3/9: 2. etapa cyklopuťáku

Trasa Wangen – Stein am Rhein – Diessehnhofen – Schaffhausen – Laufen – Rheinau – Ellikon a.R. – Flaach – autokemp,  55 km kolmo + 4 km pěšky , oblačno + mrholení + déšť, 16°C 

8:00 Chvílemi mrholí, chvílemi chčije. A fouká studený a mokrý vítr.
Jana připravuje dvouchodovou snídani bez ohledu na počasí.
Balíme při mrholení, chrání nás rozložitá koruna platanu.

V recepci se “přihlašujeme k” a současně “odhlašujeme z” pobytu:
- Platíme 17.30 Euro
- Dneska bude ještě ošklivo, ale zítra se to zlepší
- V semifinále MS ve fotbale 2014 v Brazílii rozdrtilo Německo domácí Brazílii 1:7 (!). Recepčního večerní fandění dost vyčerpalo, ve finále čeká za soupeře Argentinu.

10:00 Vyjíždíme.
10:30 Za Öhningen přechází cyklostezka ze SRN do Švýcarka. Kdo o tom neví, ten si toho nevšimne: tabule na německé straně je sežraná rzí, na švýcarské jsou jen Boží muka.
Než dojedeme do Schaffhaussen, vzdáleného vzduchem 20 km, přejedeme hranici obou států ještě pětkrát!

10:45 Stein am Rhein je malebné, starobylé město. Mít na domovní fasádě monumentální kreslené výjezdy tu zjevně bylo nutností, aby jeho majitel nebyl považován za lůzra.
Omítka domu v čele náměstí (zřejmě radnice) je nyní v rekonstrukci. Aby stávající turisté nebyli ošizeni o dojem, jsou lešení překryta velikými plachtami obrazy, které budou po dokončení na stěnách.
Některé z výjevů již rekonstruovaných na mě působí trochu naivistickým, a taky dost brutálním dojmem – zřejmě zachycují momenty formování luteránského náboženství.
Na výjezdu z města skupiny mlaďasů vykládají z přívěsů velké pramice nebo nafukují rafty. Na vodu bych se moc rád vrátil, ale v tomhle počasí jim to nezávidím.

11:00 U Wolkensteinerberg přejíždíme na levý břeh. Nad čistou, širokou, nehlubokou, krásně zelenou řekou jsou hektary vinic. Je snadné pochopit, proč se tady lidem líbilo už sto let před Kristem.

11:15 V Rheinklingenu budou pokládat nový asfalt, tak asi kilometr jedeme písčito-jílovitém podkladu. Je mokrý, špiní a klouže.
Raději trochu zrychlím – vždyť nemusím slyšet všechno co Jana říká.

11:40 Po dřevěném, krytém mostě (pro mě “rechle”) přejíždíme na pravý břeh – tím se vracíme do SRN, protože Rýn tu tvoří hranici. Fascinujeme mě, že takhle širokou a při jarním alpském tání nepochybně dravou řeku přemosťuje dřevěná konstrukce. A že po tomhle starém mostě jezdí osobní auta.

Cyklostezka vede mezi pastvinami a remízky; za zatáčkou se objevuje kravín.
Po jeho celé délce ze strany k řece je betonová terasa, z které je krásný výhled na řeku a okolí.
Úroveň špičkového wellnes kravína zajišťuje masážní automat stojící uprostřed terasy. V klidovém stavu visí masážní kartáč svisle dolů. Klientka projeví svůj zájem o masáž tím, že do kartáče zatlačí příslušnou partií; silný elektromotor roztočí vychýlený kartáč a kravka si užívá. Chvíli záda kolem páteře, pak levou kýtu, přes zadek (větší přítlak a delší doba požitku) až na pravou stranu břicha. Kolegyně zatím trpělivě čekají.
Tady je každá kráva šťastná!

12:30 Projíždíme exklávu Büsingen am Hochrhein – malá německá oblast (7.6 km², 1400 obyvatel) obklopená švýcarským územím, správně patřící pod okres Kostnice. Podle wikipedie tu v roce 1918 proběhlo referendum, v kterém se 96% obyvatel vyslovilo pro připojení ke Švýcarsku. Wiki uvádí, že “pro švýcarský nezájem ke včlenění nedošlo”. Ale možná, že vykutálení helvetinci z okolí si jen chtěli ponechat blízké zahraničí, aby měli kam jezdit nakupovat levnější věci každodenní potřeby :-)

12:45 Schaffhausen, centrum. Ani ve zdejší prodejně mobilního operátora SD-karty nevedou, ale dají mi tip na prodejnu Apple, kde ji opravdu seženu. Konečně fotím bez omezení!

Při vstupu do “italské” restaurace (s výhradně indickou pákistánskou/bangladéšskou/… obsluhou) se trochu zarazíme, protože náš zmoklý outfit působí v načančaném prostředí nepatřičně. No co, přišli turisti! Z východu. 
Skvělé pappardelle, vinný střik (vstupní suroviny podány zvlášť, asi si tu svého vína váží), espresso == 80 CHF. Vrchní asi čekal větší konzumaci, ale kdo má šlapat s plným břichem.  

Nákup ve SPAR, já jsem zajistil Pinot Noir, Jana ostatní :-)
Po pravém břehu jedeme k Rýnským vodopádům. Řeka je stejně čistá jako vloni, ale nikdo se nekoupe natož aby se nechal nést proudem. 
Chceme se podívat na vodopády z hřebene nad pravým břehem a proto před posledním ohybem řeky před vodopády nepřejedeme most, ale pokračujeme po pravém břehu. To byla chyba, měl jsem odbočit na silnici vpravo, vzdálit se od řeky.
Před železničním mostem zjišťujeme, že nahoru na hřeben se odtud nedostaneme – vedou tam schody, do kterých naložená kola nevytlačíme. Proto je převedeme přes most nad vodopády na levý břeh a vytlačíme na vrchol.
15:00 Zámeček Laufen ignorujeme, ale posezení na plastové kravce nejde odolat.

Klesající silnicí se vezeme na jih; na konci vesnice Dachsen podjedeme železniční trať. Následující prudší klesání by nás mělo přivést k řece a k lávce přes ní vedoucí. U cesty je tabule s nápisem, že cesta je slepá a most není. Možná že tabule kecá, ale zdá se mi, že není doba riskovat, že možná nekecá a my budeme muset tlačit kola zpátky na kopec.

15:45 Po silnici jedeme do Rheinau, které je známé klášterem na ostrově Rýna, ale je zajímavé i pouhým zobrazením v mapě - Rýn se kolem něj otáčí o 180°. Takže stojíme-li na hřebenu řekou vytvořeného poloostrova, máme pod sebou tok, který teče v protisměru.
Znám ještě dvě místa s takovou atrakcí:
- hřeben Šobes se známou vinicí nad tokem Dyje
- hradiště Vraník poblíž Ratají nad Sázavou. 
Prohlédneme si řeku i klášter z mostu, ale na ostrov nejdeme.
Přestává mrholit, začíná pršet.

16:15 Na jih podél Rýna, po silnici, po značené cyklotrase po břehu (občas tu jsou místa s ohništěm a mohutnou konstrukcí na grilování, takže i velká skupina tu může uspořádat piknik) a zase po silnici do Flaach.
V Gasthausu “Sterne” je úplně prázdno. Chci objednat svařák, ale nejsem si jistý, zda slovo “Glühwein” je to správné (měl jsem to zkusit, bylo). No co, stejně je zřejmé, že jsem cizák, tak zkusím použít “opisné vyjádření” Hot wine. Ale pohledná, mladá servírka se ani neusměje a chladně odpoví, že to horký víno nedělají. Tak objednám dva ovocné čaje a připomínám si hlášku kapitána Alberta Bertorelliho po setkání velitelkou komunistického odboje Denisou Larokovou: “Ona být krásná žena, ale hrozná kráva!” (seriál Haló, haló). Na druhou stranu, měl jsem se líp učit :-(

18:00 Kemp je asi kilometr západně na břehu Rýna.
Jízda po hlavní silnici je hodně nepříjemná, oddychnu si, když odbočíme na polní asfaltku ke kempu.
Před postarší recepční dost dlouho postávám než obslouží střídavě zvonící tři telefony. Donutí mě vyplnit rozsáhlou přihlášku k pobytu, zkasíruje 43 CHF a mám pocit, že řekla, ať počkám venku, že přijde a zajede nám ukázat, kde máme postavit stan.
Venku chvíli postáváme, Jana se občas zeptá, jestli fakt říkala, že přijde. Copak já vím, no, snad jo.
Přišla, na kole nás zavedla a chvíli docela přátelsky naříkala nad mizerným počasím. Zítra už bude líp, ale přeháňky zůstanou.

Komfortní sprchy si užíváme, protože jsme v nich sami.
Zaparkovaných karavanů a obytných vozů jsou tu hádám aspoň dvěstě, raději nevědět, jak to tu “žije”, když je pěkné léto.
Večeře jakou mám rád, k ní Pinot Noir z vinařství Hans Schlatter a Spätburger (což je jiný název pro stejnou odrůdu) z Hagnauer.

Při prohlídce okolí mě překvapí dvoubarevnost řeky – bližší polovina stometrové šířky je kalně hnědá, vzdálenější polovina je čistě zelená.
Chci vidět, kde to vzniká a protože neprší, jdeme na podvečerní procházku. Asi 2 kilometry proti proudu se do Rýna (čistá zelená voda) vlévá řeka Thur, která přináší z Alp vodu zkalenou po deštích. Bodamské jezero funguje jako sedimentační nádrž a zpomalovač toku, proto Rýn ještě dnes čistý.
Po cestě vidíme důkaz pravdivosti bonmotu: “Zabij bobra, zachráníš strom”; vycházka se nám v paměti pojí s dlouhými řádky spousty vyoraných cibulí (zasýchání slupky v tomhle počasí nejde nijak rychle).

Podél Rýna 2/9: 1.etapa cyklopuťáku

Trasa Stockach – Espasingen – Radolfzell a.B. – Horn – Wangen, 32 km, mrholení a déšť, 15°C.

Prší, snídáme v bundách.

Dlouhá debata s recepční.
Nemůže uvěřit (zřejmě s ohledem na náš věk), že nemáme karavan ani ‘wohnmobil’, ale jen PKW. A ten že tady chceme nechat a jet na víc dní někam na kolech.
Na závěr rozhovoru sdělí, že ještě dopoledne bude pršet, ale pak už se to zlepší. 

Balíme při mrholení.
Než se dostaneme ke sbalení stanu, rozprší se naplno.
10:30 – 12:30 Čekáme v autě, zdají se mi sny.
Přestalo pršet, rychle ‘klepeme’ ze stanoviny všechnu vodu, která se vyklepat nechá, a dobalujeme.
12:45 Vyjíždíme.
Na kruhovém objezdu kousek od kempu zapomenu najet na cyklostezku; tápu jak se k ní dostat; auta v obou směrech okamžitě zastaví a nechají nás přejet, kam potřebujeme ... to by běžný řidič, jehož auto má v RZ éčko nepochopil. A řidička už vůbec ne :-(

Po cyklostezkách (asfalt, písek) přes Espasingen směr Radolfzell. Neprší, mrholí - cestu máme jen pro sebe.
Na strništi u cesty volavky, v lese na kopci “Freizeit Zentrum” (pár lidí tam jogginguje až běhá).

14:00 Radolfzell am Bodensee.
U rekonstruovaného kostela už dokončený “altán” se alegorií “věř a budeš spasen; pijani, násilníci a čtenáři tu zůstanou” (moje interpretace). Výjev působil legračně, naivisticky a kašírovaně; štvalo mě BMW, které jsem nedokázal z fotky vystrnadit.
Projíždíme centrum, v rámci prohlídky taky hledám prodejnu SD-karet. Mobilní operátoři je nevedou.

14:30 Máme hlad, restauraci taky, ale v načančaném centru je problém o co opřít naložená kola. Nakonec poslouží okapový svod protějšího domu. Je vyztužený kmínky starého pětiprstníku (nebo vistárie, břečťanu či čeho) snad vydrží.
Sedáme si ve venkovním sezení pod markýzou. Ne z obavy před zloději kold, ale z obavy, že kola se hnou a s nimi i okapový svod dvoupatrového domu. Tak abychom byli dost rychle dost daleko až to zjistí domácí.
Objednáváme “Schwäbisch Eintopf” = zeleninová minestrone vylepšená kousky hovězího. Je skvělá, ale:
- měli jsme jít dovnitř, kde bylo teplo
- měli jsme si místo vinného střiku dát svařák
- já měl místo varianty “Teller” (talíř, á 8 Euro) zvolit variantu “Töpfle” (miska, á 12 Euro); příště už to bude snazší, protože teď už vím:
- že nádoba označuje porci (nevěděl jsem co je Töpfle)
- jak jsou nádoby velké
- jak moc se můj hlad zvětší, než nám jídlo přinesou

15:30 Nákup v supermarketu REWE: šunka, sýr a 2 lahve z vinařství Hagnauer (ocenili jsme už vloni). SD-karty nevedou.

Známá značka cyklotrasy kolem Bodensee nás v mírném, vytrvalém dešti vede po cyklostezce topolovou alejí do Moos.
A dál po asfaltu i písčitých cestách s výhledem na jezero přes Gaienhofen (na konci je velký, mastňácky vypadající autokemp) do Wangen.

17:45 Kemp vypadá sympaticky a prázdně, masivní závora brání ve vjezdu;
na dveřích recepce lístek “Jsem na obchůzce, v případě potřeby volejte na číslo ……..”.
Po čtvrthodinově je jasné, že obchůzka zavedla recepčního domů do obýváku a že je nutné zavolat.
Mužský hlas mi vysvětlí:
- jak otevřít závoru (ve sloupku zamáčknout polovysunutou kartu)
- kde je prostor vyhrazený pro stany
- že se ráno uvidíme.

Je červenec a my jsme v kempu na břehu Bodamského jezera na louce pod velkým platanem sami (skoro, o 100 m stojí ještě jeden stan).
Je to vůbec možný? Jo, je, například zrovna teď: je pozdní odpoledne, 14°C a fouká silný vítr plný vody.
Než placatice poslední záchrany stihne oběhnout třetí kolo, přikolíbá se kačena obhlédnout, zda nemáme něco do zobáku.
  
Zaujalo mě:
- přehled signálů pro plavce i lodě na návěstním stožáru zdejšího plavčíka.
- telefonní budka před umývárnami, konvertovaná na knihovnu.
- tabule před letní restaurací s křídou psaným veršovaným vysvětlením, že je zavřeno a proč. (Protože není pro koho mít otevřeno)

Podél Rýna a Alsasko 2014 1/9: Úvod a Cesta tam

Od loňska zbývá ve sklípku už jen pár lahví alsaského (asi 20), což samo o sobě je důvod, proč do dovolené zahrnout pobyt na východní straně Vogéz.
Ale stejně velkým lákadlem jako alsaské vinice je chuť nechat se nést čistým a teplým Rýnem jako ti, kterým jsme vloni záviděli v Schaffhausenu.
Prostým složení obou přání vznikl plán této letní dovolené:
- Pět šest dní cyklo-puťák od Bodamského jezera podél Rýna;
  až kam dojedeme (ideálně do Saint Hippolyte), zpátky pro auto vlakem (trať vede na německé straně podél Rýna, přestoupit případně v Basileji a v Radolfzell)  
- Zbytek v našem oblíbeném penzionu Domaine du Windmuehl.
Cíl dovolené: pohoda, víno, příjemné zážitky. A koupání!

Mapy cyklotras stejně jako vloni tisknu z webu ALPregio.outdooractive.com (Ale tentokrát v režimu “Topokarten”, s aktivními přepínači “Radwege” a “Fernradwege”);
polohu kempů ověřuju na camping.info . 

Ráno krátce v práci; pak přípravy na odjezd odjezd plánovaný na 10:00.
Baterka vložená do digitálek v odborném hodinkářství vydržela 3 dny, displej je monoliticky šedý.
Po naložení do auta přestala fungovat autochladnička.
10:20 Zastavujeme ve městě, abych si koupil nové “tlapky” a “kecky”, vracíme se domů (pro něco), a pak už opravdu jedeme. 
Horký vítr, 32°C. Jsme oktávii vděční za fungující klimatizaci.
V Praze–Černý Most vjíždíme do průtrže mračen. 2 km jízdy krokem, pak se vyčasí. Venkovní teplota klesla na 19°C.
Další průtrž v Plzni. Neotepluje se.

14:15 Standardní zastávka na jídlo v Truck Centru Svatá Kateřina.
Zpět do auta si přináším vzorky segedínského guláše na tričku.

Přes Německo liják, teplota 14°C. Na parkovištích se v šortkách nepotím.
Navigace se snaží vést na jih po A7, směr Ulm. “To víš, že jo”, oponuju. “Z Ulmu se pak povlečeme do Stockachu po okreskách. To radši pojedu kousek delší trasu po dálnici”. Byla to chyba, měl jsem ji poslechnout. Hodinová zácpa od Weinberg až do Stuttgartu, v koloně kolem Stuttgartu, další postávání si vytrpíme na rozestavěné A81 u Böblingenu.
V rádiu zneklidňující zprávy o falschfahrerech v obou směrech.
Se stoupající nadmořskou výškou Schwarzwaldu (Černého lesa) teplota klesá, minimum 12.5°C.

Chvíli zvažujeme ubytování v penzionu, ale těšení na “kempování” vítězí.
20:15 Stockach, autokemp Papiermühle.
V recepci nikdo (8–12, 14–18:30), kemp skoro prázdný, ubytujeme se na stejném místě jako vloni. 
Česnečka na kapesním vařiči, Zweigelt z vinotéky U Sv. Vincence, příjemná sprcha.
14°, polojasno. Letos tu nejsou komáři - asi nastydli.

Týden před odjezdem jsem si připomněl selhání starého Kodaku v Policských stěnách a zakoupil kompakt NIKON COOLPIX L620 (á 4200 Kč; teď to ještě nevím, ale pro nás ideální foťák).
Teď chvíli zkouším různé režimy nastavení. Pokusné fotky mažu … přitom se nevratně poškodí SD-karta, na kterou se fotky běžně ukládají. Ne že bych brečel, ale radost mi to neudělalo. Naštěstí má foťák “integrovanou” paměť, na kterou se několik fotek vejde. Ale kolik, to zjistit neumím :-(

Machovská Lhota 2014 3/3: Kolmo zpět

Machovská Lhota – Hronov – Náchod – Peklo – Rokole – Dobruška – Podchlumí – Hroška – Byzhradec – Synkov – Častolovice – Kostelec nad Orlicí – Ch., 94 km, stoupání 1300 m; polojasno, 15 - 20°C, příjemné cyklistické počasí.

Snídaně založená na produkci domácích nosnic stejně jako včera. Konečně fotím obraz starého c.k. mocnáře s dodatkovou tabulkou, informující o protiválečném gestu někdejšího majitele tohoto hostince:
“První raněný ve světové válce 1914 byl císař pán Franc Josef I. Jeho obraz visel na témže místě jako visí dnes.
Při vyhlášení války 24. července 1914, tehdejší hostinský Eduard Šrám, c.k. šikovatel v záloze, v rozčilení nad událostí, hodil pivní sklenici Jeho Veličenstvu přímo do hlavy s výkřikem: Ty lumpe, ty můžeš za všechno neštěstí, které nás teď čeká. Rána je dosud viditelná.
Sousedé vzpomínají.”

9:15 Naložíme “bagáž” na kola a příjemným, trochu chladným ránem jedeme k domovu.
Do Nového Mýta po silničce s nulovým provozem podél Židovky; dál po cyklostezce č.22 podél Metuje přes Hronov a Běloves do Náchoda.

10:15 Na konci Hronova váhám nad správným směrem cyklostezky, mezitím nás předjede alfa-samec našeho věku. Kombinéza hvězdné cyklostáje, MTB s převody pro svislá stoupání a s elektronickými brzdami pro svislá klesání :-)
Jedeme kus za ním; barevný borec postupně zvolňuje nasazené předjížděcí tempo, i když jízda je tu beznámahová:
- cyklostezka vede podél řeky
- asfalt se zatím nevydrolil (pokládali ho minulý týden).
Brzdit se nechce, tak ho předjedeme a ustálenou třiadvacítkou pokračujeme.
Asi po kilometru volá Jana, ať zastavím na pití.
Důvod byl ale jiný: Chlápek asi dostal mindrák, že ho předjela naložená cestovní kola, a začal Janu otravovat opakovaným předjížděním a přibržďováním. Asi doktor Vejvoda :-(

10:45 Tradiční espreso v cukrárně na náměstí v Náchodě.
11:20 Podél Metuje po dost zalidněné cyklostezce dojíždíme do Pekla. Restaurace vypadá prázdně, ale zastavujeme jen na focení okolí. 
Vodník vypadá hodně lstivě, ten by vymyslel na Haničku něco účinnějšího než barevné pentličky a namachrovaný Libor by ostrouhal.

11:30 Romantická cesta hlubokým zalesněným údolím. Pohoda. Bublání říčky, mechem porostlé stěny staré regulace koryta a klenba mostku jako připomínka šikovnosti a pracovitosti těch, kdo tu kdysi žili, problesky slunce a chladivý větřík.
Mám před Janou trochu náskok, tak šlapu jen co šlapka šlapku mine. V rukávu lovím kapesník … najednou slyším třesknutí kola o asfalt a koukám, že ležím!
Sklopil jsem se v nulové rychlosti, ale přesto naražené koleno cítím ještě dva týdny.

12:30 Až na konec údolí u osady Doly a na křižovatku pod poutním místem Rokole bylo stoupání od Pekla pozvolné – od rozdíl od loňské varianty “Peklo – Nové Město nad Metují”, která končí krpálem. Ale nic není dokonalé – není tu kam zajít na jídlo (pravda, nechtělo se mi šlapat do Nového Hrádku).
Máme hlad, poutní místo jen projedeme, přes Bohdašín a Ohnišov se vezeme z kopce až do Dobrušky na oběd.
Restaurace na dolní straně náměstí: jídlo, obsluha i cena slušné.

14:10 V severovýchodním rohu náměstí mě zaujme kamenná koule rotující ve vodní lázni. Mám slabost pro rotující kamenné koule! Zatím jsem znal jen jednu, ve fontáně Zeměkoule před Stone Gallery v Letovicích.
Nepříjemné 4 kilometry po silnici Dobruška – Chábory. Provoz naštěstí není silný, ale blízkost rychle jedoucích aut znervózňuje tak, že v Cháborech za říčkou odbočíme na červenou turistickou cestu směr Podchlumí.
Po 200 metrech jsou po obou stranách cesty výhružné tabule ‘Soukromý pozemek, vstup zakázán’: “Kerýmu magorovi může vadit, že měsíčně přejde po týhle štěrkový cestě dvacet turistů!?! Na Korsice i na Sardinii vedou turistický cesty přes soukromý pozemky a pastviny a nikoho nenapadne zakazovat po těch cestách chodit. Musí se zavřít závora, aby neutekly krávy či co tam je, jasně, zákaz vstupu … holt, Slované a divoký východ,” zuřím polohlasem a jedu dál, Jana mě beze slova následuje. 
Štěrková silnice (kterou tvůrce tabulí určitě nezbudoval) přechází do travnaté pěšiny; po pár stech metrech za další skupinou stavení, které už zřejmě patří k Podchlumí, vjíždíme na prašnou cestu a po ní do Podchlumí.
Na křižovatce doleva, po 3 km Podbřezí.
Ještě před tím: vysoko nad námi, do hnízda v koruně borovice, dosedá volavka.
14:45 Okraj obce Podbřezí - Po 5 kilometrech jsme se dostali do místa, kam by nás původní státovka dovedla po necelých dvou kilometrech. Ale za to jsme viděli věci :-)
Důležité zjištění: je tu motorest Skalka, tam by se příště dalo jet na oběd přímo od Rokole.

Prašnou, drncavou cestou mezi poli 4 km do obce Hroška, po dalších 3 km drncání severní okraj vesnice Byzhradec.
Ve stínu dvou krásných kaštanů tu udělali sezení. I se stojanem na kola a informační tabulí. A hlavně s nádherným výhledem na val Orlických hor.
Dnes je nad tím modrá obloha s bílými mraky: “Po modrém blankytu …. lehounký větřík …. v daleké kraje bílé obláčky…,” to by tu napadlo asi každého, kdo se prostudoval aspoň do osmičky.
Jana vyndává svačinu: ”No, kdyby snad někdo vez’ v tašce cigarety, tak je má vyklepaný. Úplně asi né, ale z polovičky určitě!"

Od Černíkovic jedeme podél říčky Bělé, ke které mám citový vztah už dětství: teče od Deštného, tam jsem do ní poprvé spadl, když mi bylo šest. Ne celý, jen po kolena. Ale zato v lyžákách. Béďa s Dušanem mi tvrdili, že nás led pod mostem unese. Je unesl, mě ne. Přitom já byl menší a lehčí.
Jedeme po rovině, ale už jsme dost unavení, potřebujeme kafe.
V Libeli nechci jet po silnici, kterou se řítí auta stovkou, tak je překřižuji na “houpačkovou silničku” mezi jabloňovými sady do Synkova. Chválen za to nejsem. Proto nepokračuji “zadem” do Kostelce, ale po vedlejší se vrátíme na křižovanou silnici, po ní do Častolovic.
Zastavujeme u Restaurace Beseda, kde jsme předevčírem obdivovali solitér ve skalce, ale na terase je plno. Samej cyklista’! :-(

16:30 Pokračujeme do Kostelce nad Orlicí, doufám najít občerstvení na náměstí.
Ale ještě předtím nás ukazatel namíří na cukrárnu v parku Nového zámku.
Svařené víno, zámecký dort, sezení pod stromy v kvetoucím, zdatnými zahradníky udržovaném parku … co chtít víc?
Odpověď na tu otázku nás napadne po krátké chvíli: “Ještě aby ta afektovaná koza, která už čtvrt hodiny řeší po telefonu s kýmsi jeho partnersko-finanční trauma tím, že obsáhle prezentuje svoje osobní příběhy, buď skončila nebo odešla. Nebo se aspoň ztlumila na polovinu!”
Přání nebyla vyslyšena.
Dojídáme, dopíjíme, platíme, prcháme. Nejenom my.

Ještě se projíždíme parkem, je nádherný a zřejmě jsme trefili i ideální dobu.

17:20 Domů jedeme přímou cestou po silnici.

Expedice Machovská Lhota 2014 2/3: Bludiště a Skalní zoo

“Dvojdílný” pěší výlet: ML. – Soví Hrádek – Bludiště – Junácká vyhlídka – Pánův kříž – Božanovský špičák – U Pánova kříže – Pánův kříž – Machovský kříž – Řeřišný – Machovská Lhota; ML. – Ostra Gora – Nouzínský kříž – ML., 17 km, stoupání 900 m;
pošmourno, místy mlhavo, neprší, ale vlhko tak, že to vyjde nastejno, docela teplo.

“Prequel”: Turistickou mapu Broumovsko Adršpach 1:40000 (Shocart 425) na plánování výletu si pořizuji opět v trafice na choceňském nádraží. Nedočkavě ji rozbalím hned v autě a přes lupu (brejle na čtení jsou někde v tašce) spokojeně mručím, že při tomhle rozlišení se vrstevnice v prudkých kopcích ‘neslévají’ jako na cyklomapě 1:80000.
Pak ve mně zatrne: “Hergot, Trutnov, Rtyně a Červený Kostelec, ale kde je Police? Dyť já potřebuju mapu Policských stěn!”
Rozkládám papírovou plachtu, jak to omezený prostor za volantem dovoluje: “A že tu není Broumov … no dyť ’sem kupoval mapu Broumovska?!”
S pocitem “a zase za lamu” skládám mapu do obalu a hrabu se z auta, že ji zkusím vyměnit.
Nadzvednutím ze sedadla naštěstí uvolnilo myšlení: “A není ta mapa tisknutá i z druhé strany?”. A jo, je!

Snídaně opulentní: obložené talíře s velkými kusy uzeniny a půlkami vajec natvrdo (“zdobené” hořčicí a majonézou) doplňuje teplá omeleta s ovocem … slepice jsou zřejmě ve skvělé formě.
Tři borci u sousedního stolu, kteří tu jedou pánskou jízdu a zjevně jsou z hodně velkého města (byli z Hradce Kr.), si říkají o ubrousky a co zbylo na stole, balí svačinu…
Inu, „…y estos son los usos de Castilla y de Leon!“ (R.Sabatini: Odysea kapitána Blooda, Albatros Praha 1970, str. 111; psaní téhle vzpomínky se protáhlo, protože jsem z knihovny tuhle “kodku” vytáhl a zase přečetl).

9:15 Po asfaltce směr Machov asi 500 metrů k rozcestí, od kterého stoupáme loukou po žluté turistické značce. Pod remízkem kvete spousta lesních jahod.
Lesní cestička vede po rovině (ale místy kalužemi a bahnem) až na hranici s Polskem.
Zahneme vpravo a po asfaltce dojdeme na rozcestí U Zabitého.

10:20 Stále po žluté, ale tentokrát stoupáním, které zadýchá;
po 500 metrech přicházíme na starou formanskou cestu (cestářské úpravy jsou dosud zřetelné).
Je tu mlhavo a vlhko, ale zeleň stromů i mechů svou svěžestí tuhle nepříjemnost vyvažuje – dojem není ani moc depresivní.
Dalších půl kilometru pohodlné chůze po vrstevnici k šipce “Soví hrádek”, která ukazuje doprava a vzhůru.

Úzkou, zpočátku strmou a místy hodně kamenitou cestičkou vystoupáme do vyššího lesa.
Blíží se vrchol hřebenu. Chci oznámit Janě, že Soví hrádek je před námi, ale místo toho řeknu: “Hele, kůň!”
Bylo to negalantní vůči dámě, která ho vedla za ohlávku. Vlastně ji, protože ten kůň byla ta klisna.
Za ní po kamenech neobratně klouzalo hříbě. Chvíli, kdy dáma zastavila s otázkou, odkud to jdeme, hned využilo, aby se napilo z máminých cecíků.
Za dámou vede menšího koně dívka, zřejmě dcera. Končící puberta jí nedovolí pozdravit; kromě trucu je v pěkné tváři zřetelné i zděšení z toho, jak tuhle cestu s koňmi zvládnou.
Dáma vysvětluje, že zabloudili na vyjížďce, a ptá se, jaká je cesta dál.
Jsem tu poprvé a tak netuším, že úsek, který ušli, byl -z koňského pohledu - procházkou růžovým sadem ve srovnání s tím, co mají před sebou než se dostanou na formanskou cestu. Proto jí neřeknu, ať se otočí a vrátí po svých stopách, ale jen popíšu cestu. 
Dáma odpoví: “To půjde. Dyť pro koně je tohle normální prostředí, ve volné přírodě se v tomhle přece taky pohybují…”.
Usoudím, že tu pitomost řekla hlavně kvůli té vyděšené holce a tak spolknu komentář, že si asi plete koně a kamzíky.
Přejeme jim všem šťastnou cestu a myslíme to hodně upřímně.

Pastva pro oči!
Bizarní balvany a skalní útvary, světelné efekty z cárů mlhy a záblesků slunce, blues v zelené a šedé.
Bludiště cest mezi skalami i mezi rašelinovými jezírky.
A nikde nikdo.

I když mám mapu, jen zhruba odhaduju naši polohu.

12:00 Jasno udělá až příchod k Junácké vyhlídce.
Potkali jsme tu další 3 lidi.

Tady zjišťuju, že v objektivu foťáku je skvrna vodní páry a že tudíž fotky asi nebudou nic moc.
Dál fotím na mobil a do seznamu nákupů před dovolenou si v duchu připisuju novou položku.

12:30 Oběd a odpočinek pod přístřeškem na křižovatce turistických cest Pánův kříž.
Další 4 lidi.

Parádní je asi dvou kilometrový okruh po žluté, který prochází skalním zoo!
Božanovský špičák je zarostlý vrchol, nejhezčí výhled do kraje je asi o 200 metrů dál: na jihu Hejšovina, východně pod námi kotlina jižně od Broumova.

Cesta je široká a písčitá. 
Téměř po rovině vede až na rozcestí U pánova kříže, z kterého se krátkým klesáním okruh vrací na výchozí rozcestí Pánův kříž.

13:30 Po červené zpočátku prudkým klesáním klesáním a pak příjemnou cestou k Machovskému kříži, kde odpočíváme a na informační tabuli čteme o důležitosti této cesty “před několika málo sty lety”. 

14:15 Změna plánu: Namísto kombinace po lesních cestách přes Polsko do penzionu, která by vydala alespoň dalších 10 km, jdeme po modré na už známé rozcestí U Zabitého.
Avizovaný artefakt tu naštěstí chyběl, zato tu pobíhal veselý pejsek, zatímco jeho páníček odpočíval.

Dál nás modrá vede kouzelným údolím říčky Židovky do osady Řeřišný … kdybych si musel pořídit chalupu, tak jedině tady.
Anebo na Korsice (nejlépe jako pisánskou věž na pobřeží). Anebo na východní straně alsaských Vogéz.

15:30 Dobře utlapkaní trochu ztěžka dosedáme v penzionu na 1 střik/pivo. Podivný ekonomický model (2 nezávislé objednávací/kasírovací zóny) známe už od loňska a proto objednáváme uvnitř a pití si vyneseme na zahrádku.

Po krátkém odpočinku a sprše večeře a pak procházka zčásti do Polska: tam po silnici, zpátky rozbahněnou luční cestou.
Pod strání pěkná Boží muka.