Dolomity 2011 - Klausberg

Klausberg - menší středisko asi 50 kilometrů od našeho bydliště v Natz.
Středisko leží v údolí Ahrntal, převýšení 1060-2510 m.
Cena celodenní jízdenky pro CK: 23 Eur
Slunce, modro, -1°C - +10°C








<>












<>











<>

Dolomity 2011 - Marmolada (Punta di Rocca)

Marmolada je nejvyšší hora Dolomit (vrchol Punta Penia, 3343 m). Lanovkou se dá vyjet na sousedící vrchol Punta di Rocca 3265 m (podle Wikipedia 3309 m). Dolů vede červená sjezdovka k lanovkám (1690 m), navazujícím na lyžařský okruh Sella Ronda.
Celodenní skipas (pro CK) v areálu Alta Badia: 38 Eur; pro Sella Ronda (včetně Marmolada) 46 Eur.
Slunce, modro, -2°C - +8°C, bezvětří.

Jedeme do střediska Corvara, které je součástí areálu Alta Badia. Protože cesta trvá skoro hodinu, vyjíždíme v 7:45.

Z Corvara se musíme nejprve dostat do středika Arabba, proto se stavíme do fronty na kabinku v oranžovém směru jízdy okruhu Sella Ronda.

Je 9:30, ideální počasí, lidí je hodně, nikdo nesedí doma.

V 10:00 jsme nahoře, mlsně koukáme na krásnou červenou se skoro prázdnou dvojsedačkou.
Ale dnes je naším cílem Marmolada, tak spolu s většinou jedeme směr Arabba.

Přejezd z Corvary do Arabby patří k lyžařsky nejzajímavější části Sella Ronda, líbil se nám už vloni.
Před půl jedenáctou je Arabba (1603 m) v údolí pod námi a Marmolada vysoko nad ní.

Další čtvrthodinu stojíme ve frontě na kabinku z Arabba na vrchol Porta Vescovo (2478 m), kde vystupujeme na mezistanici.

Je jedenáct, dáváme si espreso na posilněnou a ředěný džus na žízeň.
Přes 20 minut stojíme ve velkém chumlu frontu na "přibližovací" dvojsedačku.
Táhlou modrou sjezdovkou, a za ní následující dvojsedačkou a pěknou červenou sjezdovkou se dostáváme pod vytouženou Marmoladu.
Několikakilometrovým mírným sjezdem ji objíždíme její patu do Malga Ciapela, odkud vede kabinová lanovka na vrchol.

Je 12:02, stavíme se na konec fronty u boční stěny budovy lanovky.
Čekání probíhá v poklidu, za 10 minut jsme postoupili za roh k hrozivě vypadajícímu chumlu před hlavním vchodem.
Naštěstí ale nejde o dav tačící se přímočaře na vchod, ale dlouhý lidský had, který se asi 10x obrací v dlouhých "meandrech", vynucených lankovým zábradlím vytvářejícím klikatou úzkou uličku.
Žádná tlačenice, pohoda a úsměvy.

Meandry pokračují i ve vestibulu před turnikety, které odpočítávají "kusy" k naplnění lanovky.
Manželský pár před námi byl "strojově rozdělen"; snad se sešli nahoře :-)

V 12:30 nasedáme do kabiny. Je využitá na maximum :-P

Teprve nahoře po vysednutí mi dojde, o čem informovala tabule nad vchodem: na vrchol se jede "na třikrát", přesedá se na 2 mezistanicích.

Z plošiny na 1.mezistanici je omračující výhled dolů (mobil při focení jsem držel hodně křečovitě).
A taky do dálky, kde z mraků v údolích vystupují třítisícovky (zleva)Sorapis, Antelao a Pelmo.

V 2.mezistanici je muzeum 1.světové války v této oblasti (přes hřeben Marmolady vedla hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií; za války tu byl v ledovci vtesaný lazaret).

Jsou tu taky záchody. A tabule s upozorněním, že nahoře už nebudou.
Záchody jsou turecké - použití tureckého záchodu v lyžákách a v lyžařském oblečení je silný zážitek :-P

3.stanice je konečná: Punta di Rocco (3265 m podle informace na tabuli)

Je 13:03.
Jdeme na vyhlídkovou plošinu a omámeně se rozhlížíme.
Dojem prostoru všude kolem je fascinující!

Na západě, na skoro na dosah, je nejvyšší vrchol Marmolada - Punta Penia.
Od něj vychází červená sjezdovka, vedoucí do údolí po severní straně hřebunu.
Severnímu výhledu dominuje masiv Sella, vpravo od něj je vidět údolí, v kterém leží Arabba, Corvara a dál za nimi střediska Alta Badia a Kronplatz.
Pod bílým horizontem rakouských Alp (vzdálených vzduchem přes 60 kilometrů) je tmavý pás údolí Pustertal a Ahrntal.
Pod našima nohama k východu ubíhá sjezdovka.
Na jižní straně plošiny koukáme na ostré skalní hřebeny (vlevo vzadu Monte Civetta), nad kterými si se vzdušnými proudy hrají havrani (nebo kavky?), a údolí, v kterých se válí mraky.

Je 13:15.
Nazouváme lyže a po skvěle upravené červené sjezdovce se snovým panoramatickým výhledem jedeme dolů.

Několikrát zastavujeme, abychom se rozhlédli
(a taky si odpočinuli).

Úvodní necelé 2 kilometry klesá sjezdovka rovnoměrně.
Další 3 kilometry se zatáčí ve velkých obloucích a je členitější, prudší i mírnější.

 

Chvíli si pohráváme s myšlenkou vyjet ještě dvojsedačkou, která vede asi do třetiny sjezdovky z Marmolady.
Ale máme hlad a žízeň, Corvara není úplně blízko a lidí u lanovek na okruhu Sella Ronda bude určitě hodně.

V 13:40 jsme u sedačky, kterou se vracíme k Sella Ronda.

Od horní stanice se naposledy kocháme nádherným výhledem na severní stranu hřebene Marmolada.

V půl třetí zastavujeme nad Arabba u stejného občerstvení jako dopoledne.
Minestroni (=hustá zeleninová polévka, lžíce v ní stojí, můj táta by ji nazval "eintopf"), dohromady 1 pizza neitalského stylu (silná vrstva těsta), pivo a vinný střik, příjemná únava v nohách, venkovní lavice na slunci, výhled na hory a sníh ... i tak vypadá štěstí!

Pěknou červenou sjíždíme do Arabby, na křižovatce "omylem" zahnu na černou, takže jsme v Arabbě rychleji :-)

Na okruhu Sella Ronda je hustý provoz, u obou lanovek do Corvary čekáme přes 10 minut.

Další pěknou červenou sjezdovkou sjedeme do Corvara (nepříjemnost v podobě velkých kup sněhu v některých úsecích vyvažuje krásný pohled na skalní masiv, dokonale nasvětlený odpoledním sluncem). A protože ještě máme čas, vyjedeme zpátky kabinkou (jako ráno, ale bez čekání) a sjedeme ji ještě jednou.

Před 16:30 končíme s lyžováním (pro dnešek) a jdeme na espreso, bombardino a ski-drink.

V 17:00 je odjezd; kvůli zácpě jedeme pomalu, takže do Natz přijedeme po půl sedmé.

K večeři si dáváme červené Langrein, které mi doporučila "paní domácí".

Aktualizace Marmolada 2013.

Dolomity 2011 - Jochtal

Jochtal - menší středisko asi 15 kilometrů od našeho bydliště v Natz.
Převýšení 1360-2100 mnm; zajímavé lanovky jsou jen 2 sedačkové a 1 kabinková. Jízdenka platí i do střediska Gitschberg přes údolí; v příští sezóně budou obě střediska propojená.
Cena celodenní jízdenky pro CK: 23 Eur
Slunce, modro, -4°C - +10°C, dopoledne na hřebeni vítr.

Snídaně v 7:00, nakládání v 7:45, odjezd na lyžování v 8:00.
Obaly na lyžáky jsou užitečné i po přezutí: v jednom necháváme boty, v druhém pouzdro od lyží.

Začínáme lyžovat kolem 9., lidí je ještě málo.

Jedeme nahoru kabinkou; projíždíme červené sjezdovky příslušné ke 2 "sedačkám".
Moc tohoto tady není :-/
K oběma "sedačkám" se navíc sjíždí společnou sjezdovkou - s přibývajícím časem a nástupem "šišuláků" hustota lyžařů nepříjemně houstne.

v deset se necháme se vyvézt do nejvyššího bodu a jedeme na černou sjezdovku, která vede až do údolí. Sjezdovka má 3 začátky, všechny jsou černé, po necelém kilometru se spojují do "Talabfahrt".
Začátek "číslo 1" uvádí asi dvěstěmetrový "padák", který budí respekt. Člověk musí najet hodně blízko k počáteční hraně, aby viděl svah pod sebou.

Dál už ale pokračuje lesem příjemná sjezdovka, kterou pro sebe hodnotíme barvou " červeno-modrá".
Sjezdovka se nám líbila víc červené nahoře, takže jedeme další kolo.

Před jedenáctou, než se začnou plnit lavice před restauracemi, zastavujeme u chaty v horní třetině sjezdovky doplnit tekutiny: Speckknödelsuppe, Bier and Weisswein gespritzt mit Wasser.
Slunce, závětří, pohoda!

Občerstveni jedeme stejnou sjezdovku, ale začínáme "prostředním" začátkem.
Ten první byl po právu "černý", tenhle je černočerný: o něco prudší, a hlavně delší; konec úseku mizí za zatáčkou v lese.
Sjetí bylo snazší než se původně zdálo.... ale tuhle část už vypouštíme.


Nejvíc jezdíme třetí začátek. Z ploché části přechází do příjemného klesání v několika zatáčkách.
Úsek je sice také značený jako černá, ale my ji hodnotíme jako příjemnou, širokou a členitou červenou.
Je to naše jednička v Jochtal!

Před druhou se "občerstvovací stanice" uvolňují, my jdeme doplnit tekutiny a kalorie.
Inspirován Janiným požitkem z Dorfgastein dávám Apfelstrudel mit Vanillesouce, zatímco Jana trumfuje borůvkovým pohárem s bílým jogurtem.
Myslím, že v létě půjdeme na borůvky!


Dopolední větřík už přestal úplně, slunce se může strhat.
Užíváme si pohled na okolní hory a "sněhoviště".

Reproduktor vyhlašuje Aprés ski. Paráda"!
Juchací halekačky "Schätzchen schick mir ein Photo...", "Wir wollen feiern feiern..." a podobné by mě kdekoliv jinde zahnaly na útěk, ale sem prostě patří :-D

Dolomity 2011 - Cesta tam

Stejně jako vloni vyrážíme s Janou o jarních prázdninách na 4 dny lyžování v Dolomitech s cestovní kanceláří Víkend. Na programu jsou lyžařská střediska:
- Jochtal
- Alta Badia (Corvara), Sella Ronda, Marmolada
- Klausberg
- Plose.

Cena zájezdu (4 noclehy, polopenze, doprava tam + do středisek + zpět): 5600/osoba
Předběžná cena jízdenek: 108 Euro (placeno hotově průvodkyni)

Už skoro 3 týdny je ustálené slunečné počasí s nočními teplotami pod nulou; bojíme se, že déle už to vydržet nemůže :-/

Loni byl odjezd zájezdu z Litomyšle, letos z Prahy.
Nechceme riskovat, že v případě 10 minut zpoždění prvního ranního rychlíku z Chocně nám zájezdový autobus ujede, a proto jedeme do Prahy už v pátek odpoledne. Spát budeme u kamarádů (a dávných spolužáků) Ríši+Zuzany.

Ve 14:00 jsem se vrátil z dvoudenního školení v Kroměříži.
V 15:05, po krátkém povídání o novinkách ve škole a vůbec nás Áňa doprovodí na nádraží a dohlédne, abychom správně nasedli.
V Praze na "hlaváku" čeká Ondra. Po krátkém povídání o novinkách ve škole a vůbec nás doprovodí do metra a dohlédne, abychom správně nasedli.
Na Kačerově nás čeká Ríša. Naloží nás do auta a odveze k nim domů. Po krátkém povídání o novinkách v životě (doplněném skvělou slivovicí) nás se Zuzkou naloží do autobusu a odvezou na Kačerov do restaurace Berenika, kde už "drží stůl" kamarádi nejen z vody Pavel a Jana.
Skoro do půlnoci jsme povídáme, popíjíme a skvěle večeříme (vynikající vepřová panenka s listovým špenátem a mozarelou + vařená zelenina) za lidovou cenu.
Důležitý poznatek: Pražská restaurace Berenika má skvělou obsluhu a výborného kuchaře!!.
Protiklad: Včera večer jsme s kolegy večeřeli v Restauraci U Bruna v Kroměříži na náměstí. Po předraženém, nedodělaném pstruhovi mi bylo nedobře ještě dnes v poledne ... tam už nikdy!

Svěřujeme se kamarádům s hlavním cílem nastávajícího výletu: Marmolada !!! (Napravit loňský rest).
Líčíme své očekávání: závratná výška, modrý rozhled na desítky kilometrů bílých hor, parádní dlouhatánský sjezd!
Kamarádi už na Marmoladě byli a tak tlumí naše očekávání: není to nic moc, jsou tam napadané kameny, vítr...
Zklamaně protahujeme obličeje, schováváme svoje přání hloub do sebe a posloucháme jejich vzpomínání na lyžování v rakouském Ischgl, z kterého se vrátili předminulý týden. Bydleli v bezcelní zóně už na území Švýcarska => pití bylo dost a levné ;-)

Po návratu domů chce Ríša pokračovat v slivovicí podepřeném povídání, ale my raději upřednostňujeme spánek před dlouhou cestou.
Zuzka se loučí a přeje nám šťastnou cestu - ráno budeme odjíždět dřív než ona vstane.

Vstáváme v šest. Než se připravíme a sbalíme, vstává i Ríša, který nás autem veze na sraz v Nových Butovicích.
Sluníčko začíná svítit, ale dost mrzne.
Odškrabáváme námrazu z oken a vyjíždíme. Pár set metrů, než se vzduch v autě aspoň trochu ohřeje, se okna hodně potí - ještě že Ríša zná dobře cestu :-)
Na místě srazu s námi přes půlhodiny objíždí a obchází autobusové nádraží - instrukce cestovní kanceláře jsou na informace skoupé.
V 7:50 konečně objevíme "náš" autobus.
Děkujeme Ríšovi za velkou pomoc a spěcháme k nástupu.

V 8:00 vyjíždíme.
Autobus MAN Lion's Coach (Comett Tábor, 13.2 m + skříň na lyže, 55 míst) je parádní.

Z Prahy nás jede jen asi 10. Další účastníci přistupují v Berouně, v Žebráku, v Rokycanech (základní, asi 30 členná parta) a v Plzni.
Ze spolucestujících nás zaujali:
- starší manželé s pejskem. Fenka jezevčíka je neuvěřitelně klidná, nikdy jsme ji neslyšeli štěkat nebo ňafat. Jen jednou sledujeme její temperamentní projev, když se škrábáním na páníčkovu nohavici domáhá umístění do transportní tašky; páníček si s někým povídal a ona dole u země asi špatně slyšela.
- 3 seniorky z "rokycanské party", kterým odhadujeme sedmdesát. Při lyžování s obdivem sledujeme, s jakým elánem a vytrvalostí sjíždějí červené sjezdovky. Při rozhovoru v kabince si postesknou, že jim jejich partneři nestačí!

Průvodkyně už od uvítacího projevu projevuje hluboké přesvědčení, že všichni jedeme s ní a na zájezd do těchto míst už alespoň po osmé a že tudíž všechno co říká dávno víme - a tak některé věci už neopakuje :-P

Nemáme s sebou foťák, fotím na mobil NOKIA E52. Jak jsem zjistil v Rakousku, za dobrých světelných podmínek jsou fotky krajiny slušné.

V 10:15 je 45 minutová zastávka na jídlo u benzinky Kateřina u Rozvadova.
Kolem Mnichova zácpa, ale naštěstí se stále jede.
Během cesty byly promítány filmy Smrt krásných srnců, Obecná škola a Kolja - spokojenost.

Po 17. zastávka na parkovišti u Innsbrucku.
Těsně po 18.hodině přijíždíme do našeho bydliště: Hotel Birkenbrunn v jihotirolské vesničce Natz/Naz.

Pěkný dvojlůžkový pokoj, dobrá večeře dnes i v dalších dnech - i když bez "pytlíkových" polévek bychom se obešli, loni byly předkrmy působící více místně.
Zkoušíme domácí mošt a bílé víno místního původu: Weisser Burgunder (=Rulanské bílé) je krátké a cítit sířením.

Rakousko 2011: Dorfgastein, návrat

Balení, placení, srdečné loučení a odjezd z ubytování jsme dokončili chvíli po osmé.
Po deváté vysedáme u lanovky v Dorfgastein - prvního střediska v údolí Gasteintal, asi 35 km z Wagrain. Dalším střediskem v tomto údolí je Bad Hofgastein, kde jsme byli předevčírem.

Z 830 m.n.m vyjedeme do nejvyššího bodu na Fulseck 2033 m.n.m..
Odtud se dá sjet do vesnice Grossarl v sousedním údolí.
Protože ale u lanovek pod námi nám připadá moc lidí, zůstáváme celý den věrní červené 8-kilometrové sjezdovce D1, která vede až dolů do vesnice. Samozřejmě projíždíme i větve D2, D5, D6.

Počasí snů: slunce, modro bez mráčku, -2°C ráno v údolí, odpoledne asi +6°C.
Výhledy do údolí i na okolní hory jsou "bombastické"! Pro zasvěcené: Skoro jako jez v Hostěnicích :-)

Cesta domů bude dlouhá, proto dáváme i hutnější oběd: po obligátní Leberknödelsuppe volím Tiroler G'röstel mit Spiegelei und Salat (opečené brambory s kousky uzeného, "volským okem" a zeleninovým salátem), zatímco Jana si dává Riesen Germknödel mit Mohn und Vanillesauce (skutečně obří kynutý knedlík s povidly, sypaný mákem a posazený v polévkovém talíři plném vanilkové omáčky) - obě jídla byla chuťově skvělá, ale určitě se po nich nehubne. A rozpohybovat se, abychom permanentky využili do poslední minuty, jak se na Čechy sluší, bylo hodně na morálku.

K domovu vyjíždíme po půl třetí, na Salzburg, Linz, České Budějovice, Pelhřimov, Ždírec, Kočí; vykládáme kamarády, příjezd domů v 22:45.

Rakousko 2011: Wagrain - Grafenberg + Gernkogel

Jedeme jen 2 km do Wagrain ke kabince na Grafenberg.
Slunce, modro, -4°C, přes den má být 10°C.
Loni se nám v tomhle středisku nejvíc líbila červená sjezdovka "60", tak k ní přes dvojitou houpačku kratších sjezdovek hned zamíříme.

Je krásný výhled na hory všude kolem; dominantní je skalní trojice s Hohe Dachstein.
V údolích, na jižních stráních jsou velké plochu už bez sněhu. Že sněhu je v letošní zimě málo dosvědčují i vyčerpané vodní nádrže pro umělé zasněžování.
K polednímu občerstvení si u dolní stanice "šedesátky" dáváme Gulaschsuppe (letos je v ní opravdu maso - na rozdíl od loňského varianty "uzenina nahusto"). A pokračujeme: já franfurským párkem se žemlí, Jana štrůdlem "mit Vanille Souce" = polévkový talíř šodó, v kterém je usazený kus tvarohového závinu. Skvělý!

Přejíždíme na druhou stranu střediska do Alpendorf.
Pěkná sjezdovka (jen závěr má trochu úzký) je dobře preparovaná, i když teploměr ukazuje +10°C.
Bez zdržování se vracíme zpátky. Dole u "60" doplňujeme tekutiny, v půl páté se s kamarády scházíme u auta.

Přímo "z kopce" jedeme do lázní Wasserwelt ve Wagrain: voda teplá, lidí málo, ale na "normální" plavání tu není bazén; zkusili jsme aspoň využít masážní trysky jako protiproud.
Po hodině s Janou odcházíme (i když jsme měli zaplacené 2 hodiny); nebylo to špatný, ale že bychom to museli zažít dvakrát, to ne.

Rakousko 2011: Bad Hofgastein - Angertal

Už v 8 vyjíždíme do údolí Gasteintal, kde jsou asi nejvýše položené sjezdovky v rámci oblasti Amadé.
Po necelé hodině jízdy (45 km) parkujeme v lyžařském středisku Angertal. Silnice tady končí; odsud vedou lanovky do areálů Schlossalm (nad městečkem Bad Hofgastein) a Stubnerkogel (nad městečkem Bad Gastein).

Na nebi blankyt bez mráčku, -6°C v údolí, předpověď pro vrcholky +10°C.
Nejprve jedeme na Schlossalm, jehož sjezdovky jsou orientovány na jih a východ.
Několika sedačkami vyjedeme do nejvyššího bodu Hohe Scharfe (2300 m) a sjezdovkou H1 o délce 10.5 km sjedeme až do Bad Hofgastein (870 m).
Kolejovou kabinkou a několika sedačkami se vrátíme nahoru a skvělý zážitek si zopakujeme!
Sedačky jsme využili, protože je krásné počasí a bezvětří.
Když ale fouká a sněží, určitě je lepší jet velkokapacitní "kabinu", protože na většině sedačkových lanovek v tomhle středisku nejsou "bubliny".
Při sjezdu jsem znovu zkusil na své Nokii E52 aplikaci Sports Tracker pro "Downhill Skying" - bohužel zase nesmyslný výsledek, zřejmě způsobený nejen méně citlivým ´GPS-čipem´ v mobilu, ale hlavně problémem stanovení nadmořské výšky mezi skalami. Takže GPS v E52 asi využiju jen pro navigaci při jízdě autem... a to ještě s jistou nedůvěrou :-/
Dobře se ale osvědčuje foťák v mobilu. I když v rezencích je u modelu E52 považován za největší slabinu, fotky z tohoto zájezdu dosvědčují, že za dobrých světelných podmínek fotí dobře (první dvě fotky v této kapitole jsou z Milanova foťáku).
Samoobslužná restaurace u H1/H2 má sice vyšší ceny, ale skvělý výhled z terasy na okolní hory.
S respektem sjíždíme červenou do Angertal, teplý vzduch místy rozměkl sníh do těžkých kup, sjezdovka je místy dost příkrá (v Deštném by to byla černočerná) a tak jde trochu o nohy.

Máme čtvrthodiny zpoždění proti domluvenému srazu s Milanem - ještě že jsou mobily a sms.
Přejíždíme na protější svahy střediska Stubnerkogel.
Sjezdovky jsou tu příkřejší, tvrdší a rychlejší.
Černý závěr sjezdu do Angertal dává našim už unaveným, málo trénovaným nohám dost zabrat.
Občerstujeme se u jungeralmhütte, přátelsky se k nám hlásí polský mládenec, který tu obsluhuje.
Lyžování končíme 11 kilometrovou jízdou po sjezdovkách B11 a B18, kterou si pro velký úspěch zopakujeme. I když začínáme mít problém vidět trať v místech, kde není slunce.

Rakousko 2011: Cesta tam, Flachau

Na prodloužený víkend pololetních prázdnin jedeme s Janou bez dětí, ale s kamarády Milanem a Blankou a dcerou Martinou, lyžovat do Rakouska.
Odjezd čt 13:00; trasa Kočí, Trocnov, Linz, Salzburg, Wagrain-Moos; příjezd na statek rodiny Fritzenwallner v 20:30.
srdečné uvítání majitelkou; prostorný "apartmán" (= 2.patro v starém statku) tvoří 3 ložnice, každá s koupelnou/WC, a dobře vybavená kuchyně s velkým stolem (cena: 100 Euro/noc + 30 Euro závěrečný úklid).
Chodby jsou zdobeny "klasicky rakousko-německy": jelení a srnčí paroží, kůže divokých prasat, vycpaná liška, přidržující uloveného koloucha, lstivě hledí na vycpaného bobra a havrana... :-)
Atmosféru dokresluje lehká "vůně stájí" (Jana tomu říká jinak) - mají tu dost koní.
Zabydlíme se, popijeme přivezené víno a jdeme spát.

Ráno před devátou jsme u dolní stanice kabinové lanovky "Rote achter", přivádějící na sjezdovky střediska Flachau.
Příslušná červená sjezdovka patří k mým nejoblíběnějším vůbec: je členitá, příjemně dlouhá, nebývá tu nával.
Sjedeme ji s Janou čtyřikrát, jednou bez zastavení, a zatraceně nás bolí nohy.
Pořád mám problém najít společnou řeč s nově nabroušenými lyžemi.
Přejíždíme na druhou stranu střediska na další z mých favoritek; Hermann Maier Weltcup Strecke je skvělá slalomová trať.
Ovšem po druhé jízdě jsme se silami na dně; řeší to Lebeknödelsuppe a pivo/gespritzt Orangesaft v hospůdce u sjezdovky.
Při dalších 2 jízdách zkouším záznam jízdy pomocí aplikace Sports Tracker na svojí Nokii E52... výsledky jsou pochybné.
V 13.hodin máme sraz s kamarády na terase na centrální pláni. ˇ
Svítí slunce, teploměr ukazuje 8°C, tak doplňujeme tekutiny.
Jedeme na třetí z velkých sjezdovek střediska Flachau Flying Mozart: krásně široká a příjemně prudká sjezdovka, končící ve Wagrainu, má v našem hodnocení už od loňska velké mínus za kabinky, kterými se jede nahoru - kabinky mají jen úzké sedačky, na kterých si člověk moc neodpočine. Ani letos se to nezlepšilo :-(
Vyjíždíme na krátkou černou do nejvyššího bodu střediska a užíváme si dokonalý 360° výhled na desítky kilometrů kolem.
Zbytek dne trávíme na červené sjezdovce číslo 7, která vede podél 8-sedačky Space Jet 3 - je vyhřívaná, což je velmi příjemné, i když teploměr ukazuje +7°C.
Závěr patří samozřejmě Rote Achter.
A taky pizze v restauraci u dolní stanice - rámci Aprés Ski.