Další odpolední běžkování na Deštné

Po trochu časnějším obědě (zase výjimečně bez vína :-/ ) jedeme sJanou a Ondrou do Deštného v Orlických horách. Anja zůstává doma ve společnosti anatomie (v plánu je hlava) a třemi psi: kromě zlatého retrivra Dandyho (13 let) má teď u nás dočasný pobyt dlouhosrstý jezevčík Tom (14 let) a černý pudl Ben (1 rok).

Počasí je výstavní: slunce, modro, 6°C, bezvětří.
Parkujeme vedle sjezdovek. Chceme začít cestou na hřeben mezi Deštným a Šerlišským mlýnem.
Chvíli hledáme most, abychom se dostali přes Bělou. Tak jako za mého mládí se musí dojít až na úroveň "malého vleku" (dnes Marta II).
Chtěl jsem stoupat kolem "chaty Orličan", ale je tu ohradník, tak musíme dojet po cestě až (bývalé?) chatě Perla.
Pokračujeme k hřebeni po zasněžené asfaltce, pak přes louku a přes pár potoků než se napojíme na strojově udržovanou běžkařskou dálnici (v létě je to cyklostezka) vedoucí od kostela v Deštném.
Přes hodinu stoupáme mírným kopcem, nejprve loukou, hlavní část vysokým lesem.
Celou dobu proti nám sjíždí řídký proud běžkařů - zvolili jsme si dobrý směr :-)

Jsem rád, že Ondra vzal foťák; podmínky pro běžkování i focení jsou ideální. Doufám, že s fotkami bude mít úspěch na Panoramio. A taky jsem rád, že mi je dal k dispozici.

Z prvního dosaženého vrcholku je krásný výhled na Sněžku (podle mapy je to 65 km vzdušnou čarou).
O kus dál potěší úhledný seník i vedle stojící Sedlońovský Černý Kříž.

Pokračujeme na Polomské sedlo a dál po červené; přes rezervaci Bukačka na Šerlich.
Kralický Sněžník je jak na dlani (36 km vzduchem).
Krásný pohled je i na Masarykovu chatu, na Malou i Velkou Deštnou.
Sjiždíme přijemně prudkou lesní cestou k Šerlišskému mlýnu. V přemrzlém prašanu se dobře pluží, všichni protijdoucí nám nechávají maximum místa pro jízdu. Děkujeme a užíváme si jízdu.

Od Šerlišského mlýna jedeme po zelené, lyže sundáváme až v Zákoutí u hotelu Orlice.
K autu docházíme po páté, už se stmívá.

Celkem necelé 4 hodiny a 18 km pohody.
Zase jeden výlet, na který bychom si měli vzpomenout až bude ouvej.

Odpolední běžkování na Deštné

Protože v nížinách není sníh, zajeli jsme s Janou na odpolední běžkařskou vycházku na hory.

V půl jedné vyjíždíme, v půl druhé parkujeme upgradovanou "okťu" pod sjezdovkami v Deštné v Orlických horách.
Sněhu málo (kouká tráva), ale na tvrdém podkladu slabý poprašek; -2°C, bezvětří, zataženo vysokou oblačností (zhora bude rozhled).
Mažu fialovým, jede to moc dobře, takže jsem několikrát pochválen :-)
Trasa: Po loukách vpravo od Marta II. k horní stanici "malého vleku" (označení z dob před 40 a víc lety, kdy jsem tady projezdil hodně jízdenek), kousek směr Zámeček, k horní stanici "velké sjezdovky".
Pokračujeme lesem do Luisina Údolí a pak stoupáme diretisimou na Velkou Deštnou.
Velké překvapení - na místě rozhledny je jen malá kupa dřeva. Dosloužila?
Zkusíme pro nás zatím neznámou cestu obcházející vrchol z jihu směr severozápad. Ale postupně na cestě přibývají vytátá velká koryta s vodou na dně, tak asi po kilometru otáčíme a vracíme se zpět.
Sjedeme k chatě horské služby, pokračujeme směr Rozcestí Pod Jelenkou, lovecká chata, Luisino Údolí a po loukách zpět k autu.
Je po čtvrté, přituhl mráz, slunce zapadá s dramatickými světelnými efekty.
Užili jsme si asi 16 kilometrů pohody!
(Fotky pořízené mobilem)

PF 2011

Klid a pohoda na pláži na severu Korsiky

Odpolední běžkování u Šajtavy

Vánoce proběhly v klidu a pohodě. Mrzne, ale sněhu málo, na běžky to nestačí.
K časnějšímu obědu výjimečně vynecháme víno, v půl jedné vyjíždíme s Janou na běžkařskou vycházku do míst mého srdce - do Orlických hor poblíž Šajtavy.

Kousek před mysliveckou chalupou v Kačerově, kde necháme auto, pozorujeme na zasněženém poli lišku. Asi lišák, je ho pořádný kus. Je nějaký rezignovaný; když se snažím přiblížit, abych ho mobilem vyfotil, nejprve se přikrčí na sníh a pozoruje mě, ale pak se pomalu odloudá pryč. Buď má vzteklinu nebo ho letošní tvrdá zima (mrzne už od listopadu, teď je podle měření v autě -12°C) zlomila a chystá se k sebevražednému odchodu do věčných lovišť, kde snad bude tepleji.

Protože na cestě ke "školkám" je sněhu pomálu, jedeme obloukem přes louky. Na tvrdém podkladu je pár centimetrů prašanu, na stoupání mažeme modrým a nemá to chybu. Pobaví nás tabule upozorující na blízkost Šajtavy, omezenou rychlost a na potřebu věnovat zvýšenou pozornost kočkám :-)
Od školek jedeme "proti Sedmičce", kolem pramene Kněžné, k "Dubu" a na "Téčko".

Tady pijeme čaj a užíváme si ticho a romantiku zasněžené lesní cesty.
Stoupáme na Lubný (na mapy.cz ho označují Karlův vrch 8-O ), během sjezdu na lesní silničku z Luisina Údolí k Zámečku se kocháme barevnými efekty nízkého slunce na protějších zalesněných stráních Koruny, Jelenky, Maruši a Velké Deštné.
Na asfaltce směr Zámeček je málo sněhu, musíme jet po straně, ale stejně občas drhneme.
Na "trojúhelníku zahýbáme doprava a stoupáme k "Dubu". Odtud se vracíme k autu cestou dnes již projetou.
Asi 15 kilometrů a 2,5 hodiny velice příjemného pohybu.
Zpátky jedeme podle navigace NOKIA OVI Mapy ... domů jsme dojeli, ale nejkratší cesta to nebyla.

Svatováclavský víkend 2010 - Pálava

Vstáváme a snídáme v pohodě, po desáté vyjíždíme.
Dost fouká, natahujeme větrovky.

Áňa se svým galuskáčem musí po silnici, ostatní jedeme nejprve po silnici směr Mikulov, po kilometru odbočíme na polní cestu do Dolních Dunajovic, kde máme sraz.

Kromě "živočišného safari" (srnec, koroptve, zajíci, káně) mě nadchnou divoké ořešáky, které už na cestu oklepaly pořádnou část svých plodů. To jsem ještě neviděl.

Svatováclavský víkend 2010

Nadšeni minulým svatováclavským víkendem jsme si na toto období už vloni zamluvili ubytování.
Loni jsme bydleli severně od Pálavy v Milovicích, letos budeme v Březí, jižně od Pálavy, těsně u rakouských hranic.

Ve středu telefonovala "paní domácí", že je potřeba, abychom přijeli před pátou, protože oni potom odcházejí na koncert a vrátí se až kolem půlnoci.
Kola na auto a i většinu bagáže jsme naložili už ve čtvrtek večer. Během nakládání přijel truhlář pan Moravec z Ústí nad Orlicí, který přivezl 6 nových dveří (včetně zárubní = futer). Bude je se svými pomocníky během naší dovolené instalovat namísto stávajících stařičkých a neopravitelných "atypů".

V pátek se mi podařilo vrátit se z práce skoro tak, jak jsem plánoval.
V domě už naplno probíhala výměna dveří: části starých zárubní už byly vytrhané a pan mistr čekal na příjezd zedníka, který měl provést potřebné "zapravení". Prachu bylo všude výrazně víc než málo; dřívější informaci "ono se skoro nenapráší" jsme neměli brát vážně a měli natahat zakrývací folie. No, tak příště :-/
Jana kmitá kolem dobalování, mumraj kolem snáší s úsměvem a pohodou.

Ve 14:01 jsem vyjeli. Slunce, azuro, pohoda.
První zácpa byla v Litomyšli, další ve Svitavách. V 16:05 volám paní domácí, že to vypadá dobře, že už jsme v Brně, i když, pravda, jedeme krokem v koloně po Králově poli. Ona odpovídá, že to možná bude horší na Vídeňské.
Bylo.
Tříproudová výpadovka je v délce asi 3 km zúžena do jednoproudu. Proč? Netuším. Silnice vypadá definitivně dokončeně, namalované jsou i čáry – asi nějaký kridiot (slovo, užívané O.Neffem na Neviditelném psu, je složeninou slov "kretén" a "idiot") si připravuje slavnostní otevření před volbami :-!
Moji lehce stoupající nervozitu podporují pracovní telefonáty technika...

V 17:30 Paní domácí nás vítá s úsměvem, pan domácí nám předává k bydlení příjemný rekreační domek, se stylovým posezením ve sklepě, s velkou zahradou a "šopou" na uložení kol.
Nechal nám i 3 dvoulitrovky s vínem, burčák nemá.
Postel je jen jedna (dostala ji Áňa), pro ostatní rozkládáme matrace na zemi. Než Jana připraví večeři, jedeme shánět burčák. Jedem na jistotu - do Dolních Věstonic.
Po večeři a ochutnáváme víno pana domácího - bohužel, obě bílá patří do kategorie "pro pražáky", červené "se dá".
Asi do jedenácti topíme v nádherných "musgrávkách", pijeme burčák i víno a zpíváme "tříakordovky".

Provensálská kuchyně v Via Ironia, Cesta na koncert L.Pospíšila

Ve vysokomýtské restauraci Via Ironia pořádali Týden provensálské kuchyně.
Krůtí specialita byla skvělá. A vynikající byl i růžový Syrah 2008 AOC Chateau de la Tuilerie. Aby byla jistota, že se první láhev nebyla jen náhodná "odchylka do plusu", objednali jsme ještě jednu. Byla stejně skvělá!! (Já růžové moc nemusím).

V Brandýse nad Orlicí na koupališti od 15 hodin koncertoval Luboš Pospíšil se skupinou 5P.
L.Pospíšila jsem měl rád už během studií. Tehdy koupená elpíčka "Tenhle vítr jsem měl rád", "Nestřílejte na milence" a "Jsem v tom" stále patří do zlatého fondu mých desek.
Proto jsme odpoledne s Janou a Dandym vyrazili pěšky do Brandýsa. Bez dětí: Anja měla volejbal, Ondra spoluúčast odmítl. Pořád nemůže Pospíšilovi odpustit písničku "Kuřata v igelitu" ... ani za Banální příběh o klíči) :-)
Na začátku Pelin začalo pršet. Za chvíli začalo lejt. A přidal se i další důvod, proč jít rychle domů, tak jsme před mostem jsme otočili a rychlý krokem pelášili domů.
Došli jsme úplně durch. Navlhlý pes smrděl ještě druhý den.
"Ostrouhal jsi, co, Fógltanc?!" (Cimrman: Záskok)

Tichá Orlice: Kerhartice - Choceň

Dnes jsem po dlouhé době držel v ruce pádlo a seděl v lodi - s Áňou jsme si sjeli úsek Tiché Orlice Kerhartice-Choceň (46,2-28,4). Jana a Ondra nejeli, ale poskytli nám "technickou podporu": Jana odvezla nás i lodě do Kerhartic, Ondra nám po cestě předal zapomenuté pití a vyfotil nás.
Ideální podmínky: slunce, teplo, mírně zvednutá voda po předchozích deštích se už trochu očistila z okalu.
Vzali jsme 2 lodě:
- Alžbětu - laminátovou otevřenou kanoi od firmy Noe. Bohužel už po prvních metrech se ukazuje, že do ní teče a to dost, velkokapacitní vysoušecí molitan jsme museli používat velmi často.
Alžběta je třetí nejmladší z našich kanoí (starší Amálka a Adéla jsou "vertexky"), a při výrobě měla smůlu, nějak ji odflákli, teklo do ní už na její první vodě, kterou byla
"Sázava 97".
- Oldu - laminátový kajak od firmy Noe. Máme ho od roku 2000 a na naše vodácko-amatérské turistické dovádění slouží dobře. Kromě špricky, ta byla asi ušitá na jiný typ :-(
V 10:30 vyjíždíme od mostu z Kerhartic, až do Klopot řeka příjemně teče, libujeme si, že zase slyšíme šplouchání vody pod přídí.
U Klopot v kiosku (nově otevřeném u cyklostezky) jsem právě zaplatil chlazené pivo a minerálku, když na kole dojel Ondra s pitím, které jsme zapomněli doma. Vyfotil nás na stupínku kousek níž po proudu a pak jel hledat jednu geocache k Černovíru, která nad ním vede 1:0 :-)
Na jezu v Perné jsem přesedl do Oldy a Áňa do Alžběty.
Při vzpomínce, jak před x lety držkoval majitel mlýna v Brandýse n.Orl., když jsme přetahovali lodě na jezu u mlýna, jsme tentokrát "odbočili" už na prvním jezu (asi 200 metrů před mlýnem). Doufal jsem, že vody bude dost, abychom nedrbali. Nebylo! :-(
Poučení pro příště: jet až k druhému jezu, který je těsně před mlýnem a přetáhnou tlodě tam. Ať si pan majitel....
Kousek dál, za železničním mostem je známé občerstvení. Čeká tu na nás Jana, dáváme si pivo a střik a jíme obložené housky - teprve po jejím dotazu, kde jsme jedli, nám došlo, že máme děsnej hlad.
Jana se jela projet po cyklestezce do Ústí, my pokračovali po proudu.
No, po proudu, už od Perné to není žádná rekreace, ale tvrdej sport - skoro samej volej až do Chocně.
Zvlášní pifku mám na jez Mítkov: v tomhle místě bývala pěkná, dlouhá peřej. Spolu s "jetelným" jezem u Postolova nejhezčí místo na Tiché Orlici. Aspoň pro mě. Ale pak tady "ekolog" z Chocně začal stavět malou vodní elektrárnu a rozmrňal široké okolí, jak by to dokázala jen posádka ruské armády. Dnes už to částečně zarostlo, částečně to upravil jiný majitel a aspoň, že ta elektrárna funguje. Jez se dá snadno přetáhnout, jenom je nutná dlouhá koňadra.
Stejně jako na jezu u Korábky.
Jez v Hrádníkách je hnus nebezpečný nejen pro vodáky, ale byl postaven už za bolšeniků tak se s tím už nic nenadělá. Proč ale s vodáky aspoň trochu nepočítá plán, podle kterého jsou právě teď budovány protipovodňové zátarasy v Chocni, to nechápu.
Kolem řeky se objevují opukové skály, krásný velký park Peliny - jsme v Chocni.
Přenášíme jez "horní bubny", nasedání pod ním je trochu adrenalinové, a náš výlet končíme vylezením z náhonu od "dolních bubnů" po traverzách starého máchadla.
Je 16:30. Na kolečka, která jsme vezli sebou, připevníme Alžbětu, na ní položíme Oldu a jedeme domů.
Lidi, to byl dneska príma den!!! :-)

Sardinie 2010 - Capo d'Orso a cesta zpět

Vycházka k bizardně tvatované skalce na Capo d'Orso, cesta zpět.

Balíme a odjíždíme v pohodě, cenou 115 Euro/2 noci se kemp řadí k těm levnějším (tady na Sardinii).
Jedeme asi 30 km na sever podívat se na "The Bear Rock" (medvědí skálu). Nalákala nás fotka v průvodci, kde 2 lidské postavy stojí na velkém skalisku, majícím tvar medvěda ... no, nám ten tvar připomínal spíš psa, ale přizpůsobujeme se oficiálnímu vidění :-) .
Nevíme, kde přesně hledat, ale Capo d'Orso je malý mys a tak se trefíme bez problému. Ukazatel vede na parkoviště, ochotný pán nás kasíruje (1 Euro/hod) a vysvětluje, že máme obejít tuhle zeď a jít po schodišti na tu skálu nad námi.
Pod schodištěm se vybírá vstupné (3 Euro/osoba), kromě letáku dostáváme dlouhé poučení, že nesmíme chodit mimo vymezený prostor a hlavně lézt na žádnou skálu ani nikam. A taky, že žádného medvěda/psa neuvidíme, protože tak se skála jeví jen z vedlejší skalky, na kterou se nesmí :-(((
Tak to nás teda paní pěkně rozladila.
Skála bizarní je, o to nic, pohled z ní je taky pěknej, ale tohle jsme si užívali i včera na naší vycházce - zadarmo a hlavně bez tlupy uřvaných plážáků kolem sebe. Tak sem už nepáchnu!

Do Olbie se vracíme v půl druhé. Skoro nechtěně zajedeme přímo do přístavu do příjezdové fronty na trajekt Moby Lines - naváděcí chlapík nás vyhání ať přijedeme až v osm (odplouvat máme v 22:00).
Parkujeme pod mostem a zabíjíme čas.
Olbia nemá tak pěkné náměstí jako Bastia, není moc na co koukat. Zajímavou atrakcí je návštěva pošty (potřebujeme poslat pohled domů): 40 minut čekání, 6 úřednic za přepážkou se různě přeskupuje, baví a společně řeší - v jednu chvíli 4 naráz - zřejmě složité případy. Ještě že máme času nazbyt a je to tu klimatizované :-/
V různých kavárničkách dáváme tu kafe, tu pivo, sedíme na ulici a pozorujeme cvrkot. S potěšením sledujeme, jak si drobná pohledná policajtka v tmavých brýlích poradí se suverénem nejtěšího kalibru, který se svým "terénním" BMW odbočil přes gumové směrníky a pevnou čáru, aby mohla k němu mohla přistoupit atraktivní společnice. Policajtka ho rázným gestem zastaví v rozjezdu a cosi mu říká. Borec chvíli oponuje s velmi dominantním úsměvem a rameny přes celá záda; pak se úsměv vytratí, borec se smrskne a zapne si bezpečnostní pás. Ona vypíše jakýsi lístek, předá mu ho, a s úsměvem ukáže, že může jet. Borcovo ozdobné peří dost pobledlo :-)

Je vedro! I v osm, kdy jedeme do přístavu k nalodění. Čeká tu hodně aut. Trajekt připlouvá po deváté; odplouvat máme v 22:00, to teprve končí vyloďování připluvších. :-(
Při odplutí máme hodinu zpoždění. To už jsme v kajutě, ani nejdu na palubu, snažím se co nejrychleji usnout.
V noci mě několikrát vzbudí vedro, zdá se, že Moby Lines kajuty neklimatizují - zlatá Corsica Ferries.
V Janově přistáváme na čas v 8:00; než vyjedeme z lodi je skoro devět.
Počasí dává odpověď na otázku, kterou jsme si na Sardinni občas pokládali: proč Italové, kteří celý den jen leží na pláži, na Sardinii vlastně jezdí; vždyť podobné pláže určitě mají i kempy na kontinentě?
Nojo, ale tady prší! Co prší, leje.
Po dálnici se valí proudy vody, dokonce i Italové zpomalují.

Domů jedeme přes Brenner, Mnichov, Prahu. 3 zácpy, v Rakousku omezení na 100 km/h... domů dojíždíme v noci na pátek 30.7.2010 v 1:30.

Byla to dlouhá dovolená, jsme hodně unavení.

Sepisování vzpomínek na "Sardinii 2010" bylo pro mě natolik příjemné, že si zpětně dopíšu i Korsiku 2009, Korsiku 2008, 2007" a "Švýcarsko 2005". Howgh!

Sardinie 2010 - Monte Pino

Túra: brána polesí – vrchol Monte Pino (v průvodci trasa č.45)
Jízda z kempu: 23 km
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 7 km, 2:53
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 410 - 736
Celkové převýšení: 326 m

Spíme dlouho, po 10. jedeme na směr Olbia.
Ondra, který se už několik dní mluví o tom, že bychom si tady měli ještě jednou dát k večeři mořské ryby, asi 1 km od kempu zahlédne nápis Pescheria. Samoobsluha (supermercato) Crai, jejíž součásti je i prodejna ryb, je nejlepším obchodem, který jsme tady na ostrově navštívili. Skvělá zelenina, rybárna, sardinské speciality a hlavně velký výběr vín, otevírací doba 8:30-20:30.
Spokojeni, že pro ryby se tu můžeme zastavit až při návratu z výletu, jdeme platit.
U kasy je sympatická dívčina velmi drobné postavy (inu Sardiňanka), v jejichž očích se 4 úkony stanu méněcenným:
- nejprve přehlédnu její několikrát opakovaný tázací posuněk, zda zboží z Janina i mého košíku patří dohromady
- pak marně očima hledám displej, na kterém bych zjistil, kolikže mi to říká že mám zaplatit (je vedle ní)
- potom nejsem schopen vyhrabat požadovadé drobné mince k bankovce, kterou platím (bez brejlí na čtení jsem při takovýchto operacích dost bezmocnej)
- když mi prstem ukáže, které mince si přeje, podám jí je a s úlevou prchám za rodinou, která mezitím posbírala nákup z pultu. Po pár krocích mě zastaví její hlas: "Signore!" a gesto, kterým mi vrací 10 € s účtenkou, to vše doprovázené velmi despektivním pohledem. Zmůžu se jen na: "Today isn't my best day!" a s obnoveným komplexem méněcennosti opuštím obchod.
Od té chvíle jsem s funkcí platiče definitivně skončil!

Túra vede na vrchol západně od Olbie po neznačených cestách.
Díky rovnoměrnému stoupání rychle nabíráme výšku, i když jdeme pohodlnou chůzí. Obdivujeme nádherné výhledy do vnitrozemí, na pobřeží a blízké ostrovy (ostrov Tavolara je dominantní), ale i bizardně formované skalky u cesty.
Z vrcholu s 360° výhledem je vidět i jižní okraj Korsiky.
Jak správně uvádí průvodce, dojem kazí jen ty "...příšerné antény." (je tu jakási radiová stanice), "Jinak by byl vrchol pětihvězdičkový". Naprosto souhlasíme!
Prvotřídní dojmy z krásné přírody umocňuje i osobní pocit pohody: Byl to první výlet, kdy mě vůbec nemačkaly puchejře!!! :-]

Při návratu se stavujeme pro ryby - bohužel oddělení "rybárna" má přes poledne zavřeno, otevírá v půl páté.
V kempu se koupeme v bazénu (moře má písčité pláže a vypadá mělce), sníme zeleninový salát a jedeme pro ryby.
S večeří se Jana se opět vyznamenala, byly skvělé (spolu s bagetou a červeným vínem)!
Protože je to náš poslední večer na Sardinii, vytahujeme kytaru.

Sardinie 2010 - přejezd do Cugnano

Po snídani balíme a jdeme platit. Recepční prohrabal kupu papírů, na kterých má okopírované 2 stránky z pasu (tomu říkám práce s osobními údaji) a účtuje nám za 4 noci 148 € – skvělá cena.
V Sigma nakupujeme místní vína a jedeme zpět na sever po panoramatické silnici SS125.

Cestou zastavujeme na rozhlédnutí, výhledy na okolní hory v úseku Baunei – Dorgali jsou nádherné.
Abychom měli nějakou kulturu a také proto, že na mnoha vypitých lahvích byl slogan „Víno z ostrova nuragů“, zastavujeme na prohlídku „nuragské“ vesnice.
Kdo byli „nuragové“ se moc neví, starověká prý civilizace, kterou sužovali Kartáginci a později Římané.
Procházíme kruhovými kamennými základy, možná domů, možná chrámů, kdoví co to vlastně bylo (Nuragové nezanechali žádné písemné památky).... jo, takhle skončí civilizace, která nezaznamenává informace „hmatatelně“, ale jen virtuálně :-)
U Siniscola nás zastihne jediný déšť, který jsme na Sardinii zažili. Je to pořádný liják a jsem za něj vděčný – spláchne z auta i z rakve tu lepkavou hmotu ze stromů v kempu.
V hypermarketu Auchan v Olbia nakupujeme potraviny, mimo jiné i 2 grilovaná kuřata k večeři.
Jedeme dál na sever po hlavním tahu směr Costa Smeralda (Smaragdové pobřeží).

Kemp Cugnano vypadá příjemně, recepční mluví dobře anglicky, ale šokují nás zdejší „bezpečnostní opatření“:
- musíme předložit všechny pasy
- pro každého vystaví kempingový průkaz, kterým se každý musí prokázat při každém vstupu do kempu - třikrát zdůrazněno!
- auto pustí dovnitř jen na počáteční vyložení, pak už musí parkovat mimo kemp :-P
Další šok: Ve sprchách teče teplá voda jen po vhození žetonu, který se kupuje v recepci :-[

Po zabydlení se jdeme projít.
Vzadu v kempu je velký bezén - opravdu moc pěkný, s potěšením ho užíváme.
Přístup k moři ale z kempu není, hranicí je řeka, která vypadá velmi nevábně na koupání, ale která se zdá přeplněná rybami. A my nechali udici doma :-(

Sardinie 2010 - Perda Longa

Túra: Santa Maria Navaresse – skalní jehla Perda Longa
Jízda z kempu: 2 km
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 11.8 km, 6:00
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 10
Celkové převýšení: 370 m

Jana nás budí v 7:30 už k hotové snídani. Při jídle si vyměňujeme dojmy z noční „kulturní akce“ – moc se nám to líbilo :-/
Jedeme na „horní náves“ v Santa Maria Navaresse stejně jako předevčírem.
Autorádio je stále „kouslé“ na stanici RADIOLIN. Asi ho bude nutné „resetovat“ odpojením od napájení :-(

V deset hodin vycházíme stejným směrem jako minule, ale neprojdeme „dírou ve zdi“ (jak odbočku do prudkého kopce identifikoval průvodce), jdeme vpravo po stoupající asfaltce, kterou lemují výstavné rezidence s nádherným výhledem na zdejší turistický přístav a na celý dlouhý záliv zakončený výběžkem Arbatax (u Tortoli).
Příjemná cesta po skalnatém pobřeží, střídavě na slunci a ve stínu malých hájků, krásné výhledy na moře.
Občas – hlavně v suťových polích - není cesta příliš zřetelná a musíme správný směr chvíli hledat. V jednom místě se dostáváme na nepříjemný sráz, který vznikl sesuvem svahu. Snaha o pokračování cesty v původním směru hrozí pádem - a to hodně hlubokým. Kousek se vracíme a objevujeme obcházkovou trasu. Než na ni vyrazíme, z větví a kamení stavíme překážku, aby bránila dalším turistům v opakování naší chyby.
Při výhledech na postupně se přibližující skalní špici Perda Longa fotíme jako blázni. Je hodně fotogenická :-)
Je vedro. Úsek 5 km jdeme něco přes 2 hodiny (včetně zastávek na oběd a pití), často odpočíváme, jsme už celkově dost unavení.
Na parkovišti pod Perda Longa parkuje dost aut, které přijely po odbočce z SS125. Jejich posádky se koupou pod skálou, nás od koupání odrazuje velmi kamenitý břeh.
V restauraci si dáváme kafe. Na Ondrovo přání Áňou a Janou nesčetněkrát focen tak, aby v záběru byla skála a on s GPS v ruce – potřebuje to pro „kešku“, která je tady umístěna (virtuální cache).
Po 13.hodině se vracíme stejnou cestou. Co chvíli se otáčíme a znovu fotíme impozantní skalní špici.
Potkáváme starší německý pár (odkud jsme pochopí teprve když jim řekneme „From Čekoslovákia“). Dáma nás varuje, že cesta do Santa Maria N. je dlouhá. Oni že odtamtud vyšli v 10:30, že ztratili cestu a bloudili strašlivým stoupáním do svahu. Teď že už jen dojdou ke špici, kterou vidí před sebou a zpátky pojedou stopem. Ptá se, jestli máme dost vody, oni že původně měli 4 litry a všechnu vypili. Chápeme ten dotaz jako zdvořilou prosbu a tak Ondra podává dámě jednu láhev s vodou, že my máme ještě dvě.
Dáma s díky odmítá, oni že už dojdou, ale my abychom měli dost vody na cestu. Teprve teď nám dojde, že paní se domnívá, že z parkoviště pod Pedra Longa náš výlet teprve startujeme. Vysvětlujeme, že my jsme z Santa Maria vycházeli v deset a teď že se už vracíme, že do S.M.N. dojdeme tak za hodinu a půl. Poté paní konstatuje, že jejich bloudění tedy bylo ještě horší než si mysleli. Převádí řeč, jestli prý známe Cala Goloritze, oni že tam včera byli. Flekujeme: „Jasně, byli jsme tam včera, z planiny Golgo.“ (uvědomuju si, že jsem je tam viděl přijít, když jsme se balili k odchodu). A hned trumfujeme: „A předevčírem jsme šli se S.M.N. na Monto Oro!!“. Když na její dotaz, zda je začátek té trasy nějak značený odpovídáme záporně, uznale říká: „You are very good hikers!“ Hrudníky se nám pnou pýchou :-)

Napadlo mě v autorádiu vypnout režim RDS (automatické přepnutí na stanici, která aktuálně vysílá dopravní zpravodajství). Tím je problém vyřešen, zase je možné přepínat na CD nebo ladit jiné stanice. Inu, ‚italian style’ aneb jak si snadno zvýšit poslouchanost! :-)

Sardinie 2010 - Cala Goloritze

Túra: náhorní plošina Golgo – zátoka Cala Goloritze (v průvodci trasa č.31)
Jízda z kempu: 20 km
Výlet (včetně koupání) vzdálenost, doba: 7.7 km, 5:36
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 400 - 0
Celkové převýšení: 460 m

V noci foukal vítr a bylo slyšet velké vlnobití, ráno je už ale moře zase klidné. Voda se příjemně ochladila.
Ze stromů (nevím, jak se jmenují, mají dlouhé úzké listy a holý kmen, jejich kůra se odlupuje v tenkých cárech), pod které jsem přeparkoval, skapala na auto lepkavá mazlavá hmota podobná smůle, na kterou se chytá prach. Přes okna není moc vidět :-(
Jedeme na sever po SS125.
Autorádio je stále "kousnuté" na stanici RADIOLIN, nelze přepnout na cd.
V Baunei (v úzkých uličkách se potkáme s protijedoucím autobusem) odbočíme doprava na prudce stoupající silničku, která nás zavede na náhorní plošinu Golgo.
Podle ukazatelů jedeme dál po prašné cestě až na parkoviště (placené, 4 €). Italsky mluvící mládenec mě jednak žádá o přeparkování,jednak kasíruje. Jeho vysvětlování, kudy jít, nese Ondra mávájící svou GPS vysloveně s nevolí :-)
Asi čtvrthodinu stoupáme pro udržované horské cestě do sedla v nadmořské výšce 470 metrů.
Odtud klesáme až k moři nádhernou, fotogenickou soutěskou, která chvílemi vyvolává dojem divokého kaňonu tísněného vysokými skalami s velkými převisy, chvílemi zase pečlivě aranžovaného a udržovaného zámeckého parku staletými kamennými duby (tak tyto stromy označuje průvodce; já bych, že je to dub, nepoznal).
Fotíme, fotíme, fotíme a říkáme si, že tohle si ti Italové za svoji lenost nezaslouží :-)
Třešničkou na dortu je bílá oblázková pláž s průzračnou vodou lemovaná vysokými skalami.
Pláž je vyhrazena jako soukromá - bójkami, rozmístěnými 300 metrů od břehu, je definována hranice, za kterou nesmějí lodě. Obec Baunei, která udržuje jedinou přístupovou cestu soutěskou, tu vybírá 1 €/osobu.
Nejkrásnějši koupání, jaké jsme zatím poznali, absolutní špička, která je pro mě srovnatelná jen koupáním pod Capu Pertusato na Korsice.
V hluboké vodě s vápencovou deskou na dně jsou spousty ryb. Některé jsou tak velké, že bychom je k večeři ani nesnědli :-)
Jsme opravdu překvapení, jak se pláž postupně plní (460 metrů převýšení není pro úplné lenochy). Po poledni tu odhadujeme přes 80 lidí. Někteří návštěvníci přišli v pohorkách (jako my), většina v teniskách (hlavně Francouzi), ale i v plážových tlapkách (několik Italů). Tak to bych nedokázal :-P

Při večerní debatě mě Ondra upozorní na zmínku v průvodci, po které beru zpět všechny svoje znevažující hlášky o turistické lenosti Italů: Známá vysokohorská turistická trasa G20na Korsice, je jen slabým čajem ve srovnání se "Sentiero Italia". Tato dálková trasa prochází celou Itálií včetně ostrovů: z Terstu přes Apeniny do dolní části "kozačky" v Kalábrii, od jihu přes Sicílii až do nejsevernějšího cípu Sardinie na Capo Testa. V roce 1995 se prvního přechodu této přes 6000 km dlouhé trasy, který trval několik měsíců, zúčastnilo pět tisíc turistů (i když ne ve všech etapách)!! :-O
Jestlipak by nešlo udělat dákovou turistickou trasu "Kolem Česka" po hraničních horách?

V noci mě kolem jedné hodiny vzbudí kravál diskotéky, která se rozpoutala opodál. Prý začala v 23:00, vím, že trvala do 3:00.

Sardinie 2010 - Monte Oro

Túra: Santa Maria Navaresse – Monte Oru (v průvodci trasa č.28)
Jízda z kempu: 2,5 km
GPS info:
Výlet (včetně případného bloudění) vzdálenost, doba: 12 km, 5:28
Nadmořská výška výchozí - cílová [m.n.n]: 40 - 650
Celkové převýšení: 610 m

Očekáváme další "horký" výlet, proto snídáme už po sedmé. V 8 jsme na výchozím místě naší trasy - "horní náves" v Santa Maria Naveresse. Cílový vrchol se tyčí přímo nad námi.
Příkře stoupající asfaltka vede až k posledním domkům. Pak se stoupání zmírňuje, asi 2 km jdeme po prašné cestě, která obchází vrcholky Monte Oro a Monte Scoine.
Otvírají se nádherné výhledy na zátoku k přístavu Arbatax i do širokého údolí ve vnitrozemí.
Z dvora osamělého stavení na nás štěkají dva malí pejsci; starší žena je okřikuje. Pak se ozve pisklavejší štěkot a na cestu se vyřítí o polovinu menší štěně s velikýma ušima. Běží za námi a štěká s pocitem vítěze, které zahnal vekého protivníka. Se smíchem zastavujeme a čekáme, až paní přijde a zažene malého bojovníka zpět do dvora, aby se někde neztratil. Mává nám na cestu a volá: "Arrivederci!"
Procházíme bránou uzavřenou provázkem, oddělující výběh pro dobytek. Provázek zase pečlivě zavazujeme.
Kus dál uvázl na drátěném plotě velký kus igelit, který vítr roztrhal do nepravidelných cárů - zajímavý vizuální efekt z malebným širokánským údolím obklopeným horami. Kdyby to viděl dostatečně avantgardní umělec nebo dokonce mistr Knížák nepochybně by vytvořil podobný artefakt, Národní galerie by byla o pár set tisíc chudší a celý národ kulturně bohatší :-/

Ze 450 mnm prudce stoupá kamenitá cesta ke skalní průrvě. Z ní pokračuje nádherná horská cesta, na zdejší poměry skvěle značená červenou značkou a mužíky.
Na vrcholu jsme v 11:30, dopíjíme čtvrtou lahev vody a pot z nás leje.
Fotíme o sto šest, v poledne jdeme dolů.
Ve 14:00 jsme zpátky ve výchozím místě.
Na zdi venkovního posezení pizzerie obdivujeme výjev ze zdejšího života :-)
Jedeme do kempu, koupání, odpočinek.

Navečer přijela vedla nás velká skupina Italů. Se zájmem sledujeme jejich úsilí při umísťování karavanu (na jejich žádost jsem přeparkoval).
Po zabydlení Jana úsměvem, vrtěním hlavou, vztyčeným ukazovákem a slovy: "Ne, ne, ne" vysvětlila jejich dětem, že od této chvíle se jejich míčové hry budou odehrávat mimo náš stan a mimo naše pověšené prádlo.
Od té chvíle nás rodiče velmi přátelsky zdravili.

U večerních lahví vína řešíme plán dalšího pobytu.
Rozhodujeme se zrušit plánovaný přejezd na západní pobřeží a zůstat i nadále jen na severovýchodním pobřeží ostrova.
Sbohem, trpasličí palmy! :-(