Korsika 2011 - Začínáme v Patrimonio

Naše 4. "korsika" !!!

Jako obvykle, Ondra vybral trasy a připravil časový plán.
Stejně jako při našich předchozích putováních po Korsice byla hlavním zdrojem pro jeho plánování skvělá knížka "Klaus Wolfsperger: Korsika - 50 nejhezčích tras“ (nakladatelství KLETR Plzeň a FREYTAG&BERNDT Wien - dále jen Průvodce).
A navíc na webu objevil další Wolfsbergerovu trasu, která v aktuálním vydání chybí, a na stránkách (především francouzsky psaných) i pár dalších tipů.
Při túrách nám také často pomohla Ondrova GPS OREGON 450 od firmy Garmin. Na jeho webové prezentaci jsou ke stažení i záznamy z GPS (anglicky).

Aby se neopakovalo loňské Dandyho kulhání, zřejmě způsobené stresem z očekávaného odjezdu, ukládala Jana bagáž v patře, kam Dandy chodí vyjímečně (když je bouřka).
Navečer před dnem D ho Anja odvedla "do školky" k babičce.

Vyjíždíme ve středu 13.7.: Choceň 8:40 - Brno 10:24 - Wien 12:30 - hranice Itálie 16:50 - Bologna 21:00 - Firenze Scandicci 22:15 (placeno mýtné 31 Eur) - Livorno přístav 23:15.
Cesta v pohodě, žádné zácpy.
Jízda s novou "okťou" (Combi 2.0 TDI 103 kW) se zdá být znatelně příjemnější než s její předchůdkyní (a s tou se jezdilo moc dobře); pohodlná cestovní rychlost i velkou "rakví" na střeše je 140km/h, ke komfortu jízdy asi vyrazně přispívají zesílená skla SunSafeGlass, která tlumí hluk i pálící slunce.

Anja snímá z mých psychických beder velké břímě a v italských "autogrillech" pro nás objednává kávu. Na rozdíl od mých snah v minulých letech vždycky dostaneme to, co chceme ("presso s mlíkem", "malý presso"), a všichni jsme spokojení. Na střídačku - nebo někdy bez střídání - pak celou dovolenou potomci zajišťují většinu komunikace s "domorodci". Pohoda! A ještě jednou díky, děti!!

"Na bráně" vjezdu do přístavu musíme ukázat lodní lístek (jinak by nás asi v noci nepustili dovnitř).
Jako obvykle zajíždíme do vznikající do fronty; odbavovací budova je ještě otevřená. Hygiena a spát... také jako obvykle: já s Anjou na zemi před autem, Jana s Ondrou v autě.

Rovnání aut v lodi organizuje mrťafa, který se snaží vytvořit rekord v hustotě vozidel - bez ohledu na fakt, že loď popluje poloprázdná. Švýcara s volvem vysloveně buzeruje; posuňky odkoukanými od L. de Funés ho nutí koukat se mu do očí a točit volantem synchronně s jeho gestikulací.

Plavba bez zvláštních událostí; zaujala nás jen luxusní loď Queen Victoria, která právě připlula přístavu v Livorno.

Hory nad Bastia jsou v mracích, vrchol Monte Stellu, kam se chystáme zítra, není vidět ani náhodou.
Mraky jsou tak nízko, že zakrývají i horní části města :-(

Při přejezdu na západní pobřeží Cap Corse se počasí i nálada vylepšuje - svítí tu slunce, na obloze převládá modrá. Na moři jsou ale velké vlny, dost fouká.

V Patrimonio pořádáme systematický průzkum aktuálních vín.
Po 3 lahvích bílého a 3 červeného kupujeme ve 3 vinařstvích, které už známe z minula:
- Jean Noël Grossi
- Pastriciola
- Stéphanie Olmeta (tady jsme zkusili i 1 lahev růžového ... při přesunu na jih přikupujeme další 4 lahve!).
A také v jednom novém:
- Serge Dominici
Výsledky - viz nákup vína poslední den dovolené ;-)

Stavíme stan u vyschlého potoka zdobeného nádherně kvetoucím oleandrem v kempu La Stella.
S Ondrou se jdeme vykoupat do moře, ale není to nic moc zážitek; vlny přinášejí na pobřeží spoustu trávy.
Jedeme se koupat na pláž v L'Ambada vzdálenou asi 4 km severně, ale i tady je dost trávy. Ale houpání více než metrovými vlnami je příjemnou atrakcí, kterou si doma neužijeme.
Při sledování kýčově krásného západu slunce pijeme bílé z vinařství J.N.Grossi a S.Dominici, obě nám moc chutnají, zdají se jemnější než z Pastricciola.
A je zase pohoda!

Havraníky 2011

Mírně prší. Jedeme autem koupit víno do Louckého kláštera ve Znojmě, kde má Znovín svou prodejnu.
Obsluha v prodejně je podstatně méně přívětivá než včerejší pán v ochutnávkovém stánku na Šobesu. Kromě vín:
- Jakubské 2009, zemské
- Jakubské 2010, zemské
- Rýnský ryzlink 2008, p.s.
- Sauvignon 2008, VOC
kupujeme i plakát s kodifikovanými názvy barev vína.
Některé názvy jsou skutečně pozoruhodné: spařený vepř, koroptví oko :-)
(Poznámka o 14 dnů později: Všechno to byla skvělá vína!)

Vracíme se do penzionu; dopíjíme Zweigelt 2009 Redl ze včerejška a vyjíždíme na kola.
U ochutnávkového stánku nad Havraníky si kupujeme celou lahev Jakubského a 2 koštýřky a sedáme si na lavici vedle altánku.
Začíná zase pršet. Cyklistická parta sedící vevnitř nás zve dovnitř – sympatičtí Opaváci včera jeli závod Znovín Cup, dnes odjíždějí.
Asi po půl hodině se rozjíždíme, ale už v Popicích nás déšť zažene do autobusové zastávky.
Strávíme tu čtvrthodinu v rozhovoru s manžely z Ostravy, kteří se tu schovali chvíli před námi.
Jedeme po silnici na jih a pak polní cestou podél železniční trati směr Šatov.
Začíná zase pršet. Původně kamenitá cesta se mění na jílovitou, místy mizí v trávě.
Klouže to, jede se čím dál hůř.
V hustém dešti projedeme vinicí, pod námi je Šatov; Nyní klouzavá mazlavá cesta ho ale obchází velkým obloukem. Kolo drhne, řadím 1:1, pak to křupne a kolo stojí.
Sakruju, brejle mám plné vody, ruce od bahna, snažím se uvolnit trsy dlouhé trávy. Zadním kolem se nedá otočit. Teprve když oddělám brašnu, vidím přehazovačku, která je otočená nahoru a trčí v drátech.
Rozumně se povolit nedá, musím ji vylomit.
Zbylý kilometr po blátivé cestě do Šatova, za vytrvalého deště a studícího větru, je pochodem poražených z prohrané bitvy.
Náhodní kolemjdoucí uznalým hvízdnutím komentují zablácený vzhled kol i nás.
Zastavujeme na svařák a řízek (=velký kus mastné storuhanky) v Restauraci U Parku, která je hned u naší příchozí cesty do Šatova.

Na asfaltu za námi zůstávají dlouhé blátivé čáry.
2 kilometry tlačím kolo do penzionu.
Škoda, že jsem ho nevyfotil zrovna v polích. Ale nebyla nálada :-)

Havraníky 2011

Po snídani (velký talíř se šunkou, slaninou, sýry, několika kousky zeleniny a dobrou zavařeninou) připevňujeme mapu na řidítka.
Nutným doplňkem je pro mě velká lupa, díky které nemusím při koukání do mapy nasazovat brejle na čtení - moje oči už dávno nejsou co bývaly :-(

Vyjíždíme nad Havraníky směr Popice, kde mezi vinicemi stojí stánek vinařství Znovín, kde prodávají i vína ze zdejších tratí.
Z 'koštýřek' si vychutnáváme Chardonnay a Zweigelt, přitom si užíváme krásný výhled na okolní vinice i do daleka. Znovínští mě moc potěšili, že tu nevybírají zálohu na zapůjčené "sklo"!
V nabídce vín mě zaujme položka "Jakubské (Rulandské modré) 2008".
Chvíli váhám; rulandské modré alias burgundské alias pinot noir nepatří mezi mé favority. Nějak se mi nedaří propít si k němu cestu a vychutnat ho. Už z toho mám trochu mindrák: Karel IV. to dokázal během jediné pitky s Buškem, v románu Bokovka se nepije nic jiného a mě furt neoslovilo. A tu knížku jsem vlastně taky nedočetl :-/
Víno je deklarováno jako zemské (žádný přívlastek :-0), ale dvakrát 11 Kč za 5 cl jsou dobrá cena za pokus.
Přivoníme ... krásná jemná vůně medu a rozkvetlé louky nám pochvalně zvedne obočí.
Ochutnáme ... a země se zachvěla! Skvělé, lahodné, hebké víno s intenzivní chutí medu, kterému prospívá, že je podáváno trochu chladnější než je teplota 18°C, pro červená vína obvykle doporučovaná!!
Při hledání hodnotících superlativů mě napadá parafráze titulku, kterým kdysi dr.Mrázek představoval v Amatérském rádiu programovatelnou kalkulačku TI-59: Trumfové eso ze Znovínu!.
Zkouším, zda je potěšení reprodukovatelné a kupuju si ještě jeden vzorek. Země se zase zachvěla!!

Ve skvělé náladě pokračujeme do Popic. Vzápětí se ale za námi ozývá volání - mládenec v reflexní vestě na nás něco volá, mává a utíká za námi.
Je to pořadatel závodu Znovín Cup, který nás prosí, abychom jeli jinudy. Že tudy vede trať závodu a kdyby se něco stalo, tak by měl malér.
Vracíme se na horní konec Havraník, směr vinice Šobes a dál k Vranovské přehradě. I tady ale vede trať závodu.
Sjíždíme do středu Havraník, po silnici do Hnánic. Přítomnost policie indikuje, že i tudy vede trať závodu.
Pokračujeme po silnici, před námi je hraniční přechod do Rakouska. Nemáme občanky, tak otáčíme; polní cestou před Hnánicemi směr údolí Dyje.

Křižujeme trať závodu podle pokynů pořadatele, přes prudké stoupání a klesání sjíždíme do nádherného údolí k řece, kterou přejíždíme po lanovém mostě a pokračujeme na malebnou vinici Šobes.
Vinice je chloubou Znovínu, i tady má ochutnávkový stánek. Sympatický starší pán prodává víno se zjevným potěšením; každou sklenku doprovází informací o nalévaném víně, pokud je z této vinice, tak ukazuje, v které části hrozny zrály.

Trochu mrholí, šlapeme do prudkého stoupání.
Na konci vinice vede asfaltka po úzkém hřebeni, pod kterým z obou stran ve stometrové hloubce teče Dyje. Nádherná krajina a neuvěřitelný pohled!
V lese pokračuje prudké stoupání, poprvé v životě jedu převod 1:1 na asfaltce, funím jak sentinel. Nakonec vzdávám a posledních sto metrů potupně tlačím :-(

Odbočujeme se podívat z vyhlídky Železné schody, pokračujeme velmi mírným stoupáním po červené k lesní křižovatce U Milíře. Počasí se definitivně vylepšilo, sundáváme 1 triko. Na zpáteční cestě jsem v tomhle místě plánoval uhnout na modrou, ale u ní je vyhrůžná tabule v češtině i v němčině, že pro cyklisty je modrá cesta směr rozcestí Pod Šobesem zavřená.
Údolí Žlebského potoka je hluboce zaříznuté, v rychlém sjezdu ztratíme výškové metry.
Odbočku k Novému Hrádku ignorujeme (příště).

Lukov: v stoupání nad kostelem zastavujeme u přívětivě vypadající hospody U Hricků, před kterou voní udírna. Navrch huj, zevnitř fuj: pajzl bez vaření, za 2 klobásy, 2 střiky, pivo a jeden svařák platíme 200 Kč. Hláška dne: "Já ale nemám neslazenou "vodu", tak do toho střiku chcete Ondrášovku s citrovonou příchutí?"

Asfaltka, červeně značená jako cyklotrasa, nás vede do lesa, ale nakonec vyjíždíme na silnici přes Horním Břečkovem, po silnici pokračujeme přes Lesnou do Onšova, kde odbočujeme na turistickou cestu, vedoucí kolem Claryho kříže na hráz Vranovské přehrady.

Po silnici sjíždíme do Vranova nad Dyjí a po levém břehu řeky jedeme po červeně značené cestě krásným zalesněným údolím.
Počasí se definitvně láme k lepšímu.
Po 2 km se rekreace zase mění v sport, cesta odbočí od řeky a my šlapeme a pak tlačíme do prudkého kopce.

Písčitou pěšinou krásným lesem a pak sjezdem po asfaltce se dostáváme do Čížova.

Po silnici směr Horní Břečkov sjedeme do nejnižšího bodu; po značené cyklotrase lesem a pak mezi poli se dostáváme zpět do Lukova.

Krátké občerstvení dáváme v Hostinci u Všetečků, který je cyklistickými partami zjevně oblíbený, pak pokračujeme proti směru dopolední jízdy na Šobes, kde ochutnáváme skvělý Rýnský ryzlink 2008 p.s. a Rulandské šedé.

Za lanovým mostem, po pravém břehu jedeme k bývalému Judexovu mlýnu. Líbí se mi klenba nad starým náhonem.
Po červené turistické značce vedeme kola na cyklocestu nad Havraníky (naše verze cyklomapy nedokumentovala asfaltku od mlýna, která by nás sem také zavedla).

Po 18.hod dojíždíme do penzionu.
Ujetá vzdálenost 56 km a průměrná rychloat 12.6 km/h vypadají na odpolední projížďku starších dam, ale "... you can't judge a book by its cover. If you want to know the truth, you've gotta flip through the pages!" (Hoodwinked)

Havraníky 2011

Na víkend, prodloužený o svátek Cyrila+Metoděje (osobně slavím, že se jim nepovedlo tu rozšířit azbuku), jedeme s Janou na jižní Moravu.
Máme rezervovaný 3 lůžkový pokoj v penzionu Koruna, případně Drei Kronnen; 4 noci, 400 Kč/osoba/noc.
Ondra plánuje přijet za námi dálkovou jízdou v pondělí, Anja se učí na zkoušku z biochemie.

Restaurace penzionu má novu omítku, jejíž řvavá žlutá barva nás loni, když jsme tudy procházeli směrem na Šatov (bydleli jsme v Novém Šaldorfě) inspirovala k úvahám, kam až sahá rozsah služeb zde nabízených.
Teď jsme zjistili, že rozlehlá restaurace, ozvláštněná sbírkou pendlovek, je v přízemí, v prvním patře se poskytují masérské služby. A taky pedikúra a manikúra.
Vaří dobře, i když výběr není nejširší; rozlévananá vína mají ze 2 rakouských vinařství, hodně nám chutnalo Chardonnay a Zweigelt z vinařství Redl z blízkého Retz.
Ubytování v nové budově Valerie je dobré; velký pokoj s příslušenstvím nás překvapuje tím, že nemá televizi (nevadí, nepouštíme ji ani doma), ale ani ledničku (hodila by se na chlazení vína); oceňujeme kvalitní neproležené postele.
Oceňujeme i velký prostor venku, i když kvůli neletně chladným večerům jsme ho moc neužili.

Zahradní krb od firmy Věříš

Koupili jsme si zahradní krb KOMBI od firmy Jiří Věříš z Lovčic. Dodáván jako stavebnice (suchá stavba), všechny potřebnosti k používání ihned po sestavení jsou součástí dodávky.
Za 3 hodinky byl postaven (teď bychom to zvládli pod hodinu), okamžitě ready-to-use pro opékání na roštu pevném i otočném, pro grilování na lávovém kameni, pro uzení. A taky pro "pouhé" sezení u ohně a koukání do plamenů, které nám z vodáckých dob hodně chybí.
Topíme v něm sice hlavně smrkovými krajinkami, které jsem loni tak výhodně nakoupil, ale nemá to chybu. Po měsíci užívání můžeme jenom chválit: Skvělá práce, pane Věříši!!

Václav Klaus, prezident ČR, ukradl pero

Václav Klaus, toho času prezident a nejvyšší představitel ĆR, ukradl protokolární pero.
Stalo se to před televizními kamerami hned v úvodu tiskové konference, pořádané chilským prezidentem na závěr oficiální návštěvy české reprezentace Chile.
V televizním záznamu V.Klaus otvírá krabičku, v které je uloženo pero, použité před tím ministrem zahraničí ČR K.Schwarzenbergem k podpisu mezivládní dohody. Zálibně si ho prohlíží a poté ho v pravé ruce schovává pod stůl. Pod stolem přesunuje pero do levé ruky, zasune do kapsy a se spokojeným úsměvem zapne sako. Vyndá pravou ruku nad stůl, zaklapne prázdnou krabičku a vrátí ji na původní místo. Levou rukou se ještě pod stolem upraví (asi srovná klopu) a vrátí ruku nad stůl právě včas, aby mohl ukázat na vlaječky obou států v souhlasném gestu spolu s chilským prezidentem, který právě hovoří o tom, že sdílíme společné hodnoty a že to vyjadřuje i podobnost našich vlajek.

Televizní záznam byl vysílám po celém světě.
Velký ohlas měl v samotném Chile, kde se prezident netěší velké oblibě, protože je obviňován z finančních podvodů.
Podle Chilanů tak v záznamu V.Klaus názorně demonstuje, co jsou ty zmiňované "společně sdílené hodnoty". :-P

Dolomity 2011 - Klausberg

Klausberg - menší středisko asi 50 kilometrů od našeho bydliště v Natz.
Středisko leží v údolí Ahrntal, převýšení 1060-2510 m.
Cena celodenní jízdenky pro CK: 23 Eur
Slunce, modro, -1°C - +10°C








<>












<>











<>

Dolomity 2011 - Marmolada (Punta di Rocca)

Marmolada je nejvyšší hora Dolomit (vrchol Punta Penia, 3343 m). Lanovkou se dá vyjet na sousedící vrchol Punta di Rocca 3265 m (podle Wikipedia 3309 m). Dolů vede červená sjezdovka k lanovkám (1690 m), navazujícím na lyžařský okruh Sella Ronda.
Celodenní skipas (pro CK) v areálu Alta Badia: 38 Eur; pro Sella Ronda (včetně Marmolada) 46 Eur.
Slunce, modro, -2°C - +8°C, bezvětří.

Jedeme do střediska Corvara, které je součástí areálu Alta Badia. Protože cesta trvá skoro hodinu, vyjíždíme v 7:45.

Z Corvara se musíme nejprve dostat do středika Arabba, proto se stavíme do fronty na kabinku v oranžovém směru jízdy okruhu Sella Ronda.

Je 9:30, ideální počasí, lidí je hodně, nikdo nesedí doma.

V 10:00 jsme nahoře, mlsně koukáme na krásnou červenou se skoro prázdnou dvojsedačkou.
Ale dnes je naším cílem Marmolada, tak spolu s většinou jedeme směr Arabba.

Přejezd z Corvary do Arabby patří k lyžařsky nejzajímavější části Sella Ronda, líbil se nám už vloni.
Před půl jedenáctou je Arabba (1603 m) v údolí pod námi a Marmolada vysoko nad ní.

Další čtvrthodinu stojíme ve frontě na kabinku z Arabba na vrchol Porta Vescovo (2478 m), kde vystupujeme na mezistanici.

Je jedenáct, dáváme si espreso na posilněnou a ředěný džus na žízeň.
Přes 20 minut stojíme ve velkém chumlu frontu na "přibližovací" dvojsedačku.
Táhlou modrou sjezdovkou, a za ní následující dvojsedačkou a pěknou červenou sjezdovkou se dostáváme pod vytouženou Marmoladu.
Několikakilometrovým mírným sjezdem ji objíždíme její patu do Malga Ciapela, odkud vede kabinová lanovka na vrchol.

Je 12:02, stavíme se na konec fronty u boční stěny budovy lanovky.
Čekání probíhá v poklidu, za 10 minut jsme postoupili za roh k hrozivě vypadajícímu chumlu před hlavním vchodem.
Naštěstí ale nejde o dav tačící se přímočaře na vchod, ale dlouhý lidský had, který se asi 10x obrací v dlouhých "meandrech", vynucených lankovým zábradlím vytvářejícím klikatou úzkou uličku.
Žádná tlačenice, pohoda a úsměvy.

Meandry pokračují i ve vestibulu před turnikety, které odpočítávají "kusy" k naplnění lanovky.
Manželský pár před námi byl "strojově rozdělen"; snad se sešli nahoře :-)

V 12:30 nasedáme do kabiny. Je využitá na maximum :-P

Teprve nahoře po vysednutí mi dojde, o čem informovala tabule nad vchodem: na vrchol se jede "na třikrát", přesedá se na 2 mezistanicích.

Z plošiny na 1.mezistanici je omračující výhled dolů (mobil při focení jsem držel hodně křečovitě).
A taky do dálky, kde z mraků v údolích vystupují třítisícovky (zleva)Sorapis, Antelao a Pelmo.

V 2.mezistanici je muzeum 1.světové války v této oblasti (přes hřeben Marmolady vedla hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií; za války tu byl v ledovci vtesaný lazaret).

Jsou tu taky záchody. A tabule s upozorněním, že nahoře už nebudou.
Záchody jsou turecké - použití tureckého záchodu v lyžákách a v lyžařském oblečení je silný zážitek :-P

3.stanice je konečná: Punta di Rocco (3265 m podle informace na tabuli)

Je 13:03.
Jdeme na vyhlídkovou plošinu a omámeně se rozhlížíme.
Dojem prostoru všude kolem je fascinující!

Na západě, na skoro na dosah, je nejvyšší vrchol Marmolada - Punta Penia.
Od něj vychází červená sjezdovka, vedoucí do údolí po severní straně hřebunu.
Severnímu výhledu dominuje masiv Sella, vpravo od něj je vidět údolí, v kterém leží Arabba, Corvara a dál za nimi střediska Alta Badia a Kronplatz.
Pod bílým horizontem rakouských Alp (vzdálených vzduchem přes 60 kilometrů) je tmavý pás údolí Pustertal a Ahrntal.
Pod našima nohama k východu ubíhá sjezdovka.
Na jižní straně plošiny koukáme na ostré skalní hřebeny (vlevo vzadu Monte Civetta), nad kterými si se vzdušnými proudy hrají havrani (nebo kavky?), a údolí, v kterých se válí mraky.

Je 13:15.
Nazouváme lyže a po skvěle upravené červené sjezdovce se snovým panoramatickým výhledem jedeme dolů.

Několikrát zastavujeme, abychom se rozhlédli
(a taky si odpočinuli).

Úvodní necelé 2 kilometry klesá sjezdovka rovnoměrně.
Další 3 kilometry se zatáčí ve velkých obloucích a je členitější, prudší i mírnější.

 

Chvíli si pohráváme s myšlenkou vyjet ještě dvojsedačkou, která vede asi do třetiny sjezdovky z Marmolady.
Ale máme hlad a žízeň, Corvara není úplně blízko a lidí u lanovek na okruhu Sella Ronda bude určitě hodně.

V 13:40 jsme u sedačky, kterou se vracíme k Sella Ronda.

Od horní stanice se naposledy kocháme nádherným výhledem na severní stranu hřebene Marmolada.

V půl třetí zastavujeme nad Arabba u stejného občerstvení jako dopoledne.
Minestroni (=hustá zeleninová polévka, lžíce v ní stojí, můj táta by ji nazval "eintopf"), dohromady 1 pizza neitalského stylu (silná vrstva těsta), pivo a vinný střik, příjemná únava v nohách, venkovní lavice na slunci, výhled na hory a sníh ... i tak vypadá štěstí!

Pěknou červenou sjíždíme do Arabby, na křižovatce "omylem" zahnu na černou, takže jsme v Arabbě rychleji :-)

Na okruhu Sella Ronda je hustý provoz, u obou lanovek do Corvary čekáme přes 10 minut.

Další pěknou červenou sjezdovkou sjedeme do Corvara (nepříjemnost v podobě velkých kup sněhu v některých úsecích vyvažuje krásný pohled na skalní masiv, dokonale nasvětlený odpoledním sluncem). A protože ještě máme čas, vyjedeme zpátky kabinkou (jako ráno, ale bez čekání) a sjedeme ji ještě jednou.

Před 16:30 končíme s lyžováním (pro dnešek) a jdeme na espreso, bombardino a ski-drink.

V 17:00 je odjezd; kvůli zácpě jedeme pomalu, takže do Natz přijedeme po půl sedmé.

K večeři si dáváme červené Langrein, které mi doporučila "paní domácí".

Aktualizace Marmolada 2013.

Dolomity 2011 - Jochtal

Jochtal - menší středisko asi 15 kilometrů od našeho bydliště v Natz.
Převýšení 1360-2100 mnm; zajímavé lanovky jsou jen 2 sedačkové a 1 kabinková. Jízdenka platí i do střediska Gitschberg přes údolí; v příští sezóně budou obě střediska propojená.
Cena celodenní jízdenky pro CK: 23 Eur
Slunce, modro, -4°C - +10°C, dopoledne na hřebeni vítr.

Snídaně v 7:00, nakládání v 7:45, odjezd na lyžování v 8:00.
Obaly na lyžáky jsou užitečné i po přezutí: v jednom necháváme boty, v druhém pouzdro od lyží.

Začínáme lyžovat kolem 9., lidí je ještě málo.

Jedeme nahoru kabinkou; projíždíme červené sjezdovky příslušné ke 2 "sedačkám".
Moc tohoto tady není :-/
K oběma "sedačkám" se navíc sjíždí společnou sjezdovkou - s přibývajícím časem a nástupem "šišuláků" hustota lyžařů nepříjemně houstne.

v deset se necháme se vyvézt do nejvyššího bodu a jedeme na černou sjezdovku, která vede až do údolí. Sjezdovka má 3 začátky, všechny jsou černé, po necelém kilometru se spojují do "Talabfahrt".
Začátek "číslo 1" uvádí asi dvěstěmetrový "padák", který budí respekt. Člověk musí najet hodně blízko k počáteční hraně, aby viděl svah pod sebou.

Dál už ale pokračuje lesem příjemná sjezdovka, kterou pro sebe hodnotíme barvou " červeno-modrá".
Sjezdovka se nám líbila víc červené nahoře, takže jedeme další kolo.

Před jedenáctou, než se začnou plnit lavice před restauracemi, zastavujeme u chaty v horní třetině sjezdovky doplnit tekutiny: Speckknödelsuppe, Bier and Weisswein gespritzt mit Wasser.
Slunce, závětří, pohoda!

Občerstveni jedeme stejnou sjezdovku, ale začínáme "prostředním" začátkem.
Ten první byl po právu "černý", tenhle je černočerný: o něco prudší, a hlavně delší; konec úseku mizí za zatáčkou v lese.
Sjetí bylo snazší než se původně zdálo.... ale tuhle část už vypouštíme.


Nejvíc jezdíme třetí začátek. Z ploché části přechází do příjemného klesání v několika zatáčkách.
Úsek je sice také značený jako černá, ale my ji hodnotíme jako příjemnou, širokou a členitou červenou.
Je to naše jednička v Jochtal!

Před druhou se "občerstvovací stanice" uvolňují, my jdeme doplnit tekutiny a kalorie.
Inspirován Janiným požitkem z Dorfgastein dávám Apfelstrudel mit Vanillesouce, zatímco Jana trumfuje borůvkovým pohárem s bílým jogurtem.
Myslím, že v létě půjdeme na borůvky!


Dopolední větřík už přestal úplně, slunce se může strhat.
Užíváme si pohled na okolní hory a "sněhoviště".

Reproduktor vyhlašuje Aprés ski. Paráda"!
Juchací halekačky "Schätzchen schick mir ein Photo...", "Wir wollen feiern feiern..." a podobné by mě kdekoliv jinde zahnaly na útěk, ale sem prostě patří :-D

Dolomity 2011 - Cesta tam

Stejně jako vloni vyrážíme s Janou o jarních prázdninách na 4 dny lyžování v Dolomitech s cestovní kanceláří Víkend. Na programu jsou lyžařská střediska:
- Jochtal
- Alta Badia (Corvara), Sella Ronda, Marmolada
- Klausberg
- Plose.

Cena zájezdu (4 noclehy, polopenze, doprava tam + do středisek + zpět): 5600/osoba
Předběžná cena jízdenek: 108 Euro (placeno hotově průvodkyni)

Už skoro 3 týdny je ustálené slunečné počasí s nočními teplotami pod nulou; bojíme se, že déle už to vydržet nemůže :-/

Loni byl odjezd zájezdu z Litomyšle, letos z Prahy.
Nechceme riskovat, že v případě 10 minut zpoždění prvního ranního rychlíku z Chocně nám zájezdový autobus ujede, a proto jedeme do Prahy už v pátek odpoledne. Spát budeme u kamarádů (a dávných spolužáků) Ríši+Zuzany.

Ve 14:00 jsem se vrátil z dvoudenního školení v Kroměříži.
V 15:05, po krátkém povídání o novinkách ve škole a vůbec nás Áňa doprovodí na nádraží a dohlédne, abychom správně nasedli.
V Praze na "hlaváku" čeká Ondra. Po krátkém povídání o novinkách ve škole a vůbec nás doprovodí do metra a dohlédne, abychom správně nasedli.
Na Kačerově nás čeká Ríša. Naloží nás do auta a odveze k nim domů. Po krátkém povídání o novinkách v životě (doplněném skvělou slivovicí) nás se Zuzkou naloží do autobusu a odvezou na Kačerov do restaurace Berenika, kde už "drží stůl" kamarádi nejen z vody Pavel a Jana.
Skoro do půlnoci jsme povídáme, popíjíme a skvěle večeříme (vynikající vepřová panenka s listovým špenátem a mozarelou + vařená zelenina) za lidovou cenu.
Důležitý poznatek: Pražská restaurace Berenika má skvělou obsluhu a výborného kuchaře!!.
Protiklad: Včera večer jsme s kolegy večeřeli v Restauraci U Bruna v Kroměříži na náměstí. Po předraženém, nedodělaném pstruhovi mi bylo nedobře ještě dnes v poledne ... tam už nikdy!

Svěřujeme se kamarádům s hlavním cílem nastávajícího výletu: Marmolada !!! (Napravit loňský rest).
Líčíme své očekávání: závratná výška, modrý rozhled na desítky kilometrů bílých hor, parádní dlouhatánský sjezd!
Kamarádi už na Marmoladě byli a tak tlumí naše očekávání: není to nic moc, jsou tam napadané kameny, vítr...
Zklamaně protahujeme obličeje, schováváme svoje přání hloub do sebe a posloucháme jejich vzpomínání na lyžování v rakouském Ischgl, z kterého se vrátili předminulý týden. Bydleli v bezcelní zóně už na území Švýcarska => pití bylo dost a levné ;-)

Po návratu domů chce Ríša pokračovat v slivovicí podepřeném povídání, ale my raději upřednostňujeme spánek před dlouhou cestou.
Zuzka se loučí a přeje nám šťastnou cestu - ráno budeme odjíždět dřív než ona vstane.

Vstáváme v šest. Než se připravíme a sbalíme, vstává i Ríša, který nás autem veze na sraz v Nových Butovicích.
Sluníčko začíná svítit, ale dost mrzne.
Odškrabáváme námrazu z oken a vyjíždíme. Pár set metrů, než se vzduch v autě aspoň trochu ohřeje, se okna hodně potí - ještě že Ríša zná dobře cestu :-)
Na místě srazu s námi přes půlhodiny objíždí a obchází autobusové nádraží - instrukce cestovní kanceláře jsou na informace skoupé.
V 7:50 konečně objevíme "náš" autobus.
Děkujeme Ríšovi za velkou pomoc a spěcháme k nástupu.

V 8:00 vyjíždíme.
Autobus MAN Lion's Coach (Comett Tábor, 13.2 m + skříň na lyže, 55 míst) je parádní.

Z Prahy nás jede jen asi 10. Další účastníci přistupují v Berouně, v Žebráku, v Rokycanech (základní, asi 30 členná parta) a v Plzni.
Ze spolucestujících nás zaujali:
- starší manželé s pejskem. Fenka jezevčíka je neuvěřitelně klidná, nikdy jsme ji neslyšeli štěkat nebo ňafat. Jen jednou sledujeme její temperamentní projev, když se škrábáním na páníčkovu nohavici domáhá umístění do transportní tašky; páníček si s někým povídal a ona dole u země asi špatně slyšela.
- 3 seniorky z "rokycanské party", kterým odhadujeme sedmdesát. Při lyžování s obdivem sledujeme, s jakým elánem a vytrvalostí sjíždějí červené sjezdovky. Při rozhovoru v kabince si postesknou, že jim jejich partneři nestačí!

Průvodkyně už od uvítacího projevu projevuje hluboké přesvědčení, že všichni jedeme s ní a na zájezd do těchto míst už alespoň po osmé a že tudíž všechno co říká dávno víme - a tak některé věci už neopakuje :-P

Nemáme s sebou foťák, fotím na mobil NOKIA E52. Jak jsem zjistil v Rakousku, za dobrých světelných podmínek jsou fotky krajiny slušné.

V 10:15 je 45 minutová zastávka na jídlo u benzinky Kateřina u Rozvadova.
Kolem Mnichova zácpa, ale naštěstí se stále jede.
Během cesty byly promítány filmy Smrt krásných srnců, Obecná škola a Kolja - spokojenost.

Po 17. zastávka na parkovišti u Innsbrucku.
Těsně po 18.hodině přijíždíme do našeho bydliště: Hotel Birkenbrunn v jihotirolské vesničce Natz/Naz.

Pěkný dvojlůžkový pokoj, dobrá večeře dnes i v dalších dnech - i když bez "pytlíkových" polévek bychom se obešli, loni byly předkrmy působící více místně.
Zkoušíme domácí mošt a bílé víno místního původu: Weisser Burgunder (=Rulanské bílé) je krátké a cítit sířením.